Článek
Jsou ale peníze ten hlavní problém, který český důchodce má?
Proč se stále mluví jen o penězích a zapomíná se na to, že lidé, kteří odešli do důchodu, mají i jiné a zásadnější problémy, než jsou finance?
Člověk dnes tráví v důchodu v průměru kolem pětadvaceti let. A to není málo. Zpočátku může ještě pracovat a aspoň na částečný úvazek si přivydělat. A hlavně, přijít mezi lidi a mít nějaký cíl, nějakou motivaci. Později, jak síly ubývají, spousta lidí psychicky strádá. Najednou jsou doma. Není problém zabít nějak čas, protože každá činnost trvá déle než dřív. Není problém ani samota. Tedy ten prvotní problém. Nuda a samota jsou spíše důsledek. Důsledek ztráty smyslu života. Důsledek ztráty motivace ráno vstát a něco dělat. Pocit, že už nikam nepatřím a nikdo mě nepotřebuje je u mnoha lidí velmi silný a s postupem času spíš sílí, než aby zmizel. A typická rada mnoha odborníků: najděte si hobby. Stačí to ale?
Lidé se učí, že se mají na důchod připravovat finančně. I když ruku na srdce, kolik lidí nedělá ani to? Jenže ta příprava by měla být mnohem komplexnější a skutečně celoživotní. Protože pětadvacet let je dlouhá doba a není nutné ji „protrpět“.
Hledat smysluplné koníčky a nový smysl života, až když spadnu do důchodu, je pozdě.
V zahraničí jsou naprosto běžné různé spolky a organizace, které lidí sdružují a pomáhají jim udržet si smysl žIvota bez ohledu na věk. Česká společnost je ale hodně uzavřená a individualistická. Každý myslí hlavně na sebe a ostatní ho moc nezajímají. Podobné spolky, pokud někde vůbec existují, nemají na růžích ustláno. A mnohdy fungují jen papírově.
Někteří se tak upnou na vnoučata, ale to není dobré ani pro jednu stranu. Děti jsou především odpovědností rodičů a snažit se rodiče suplovat a hledat smysl života ve vnoučatech je jen zoufalá berlička. Pohlídat ano, ale ne z toho udělat středobod svého vesmíru. I ta vnoučata vyrostou a babi s dědou budou jen to nutné zlo, co se neustále připomíná.
Lidé by měli o svém důchodu přemýšlet mnohem dříve a mnohem komplexněji. Spoření - určitě ano. Ale ještě důležitější je najít si smysluplnou činnost. Ne „jenom“ koníčky, ale něco, co nám bude dodávat ten smysl, až práce skončí. Co nám bude přinášet radost a ten impuls ráno vstát a fungovat. Něco, co nám vydrží déle, než jen pár let.
Smysl života si musíme jednoduše začít vytvářet sami a hlavně včas. Jenže to je pro mnoho lidí překvapivě těžké. Jak to zvládnout lépe a sami? Z pohledu odborníků i dat existují věci, které pomáhají: dobrovolnictví a pomoc v různých organizacích, i kdyby to měla být třeba péče o pejsky z útulku. Může to být i práce na částečný úvazek, pokud to zdraví dovoluje. Je možné chodit pomáhat do domova důchodců, i kdyby to mělo být jen povídání se staroušky. I to by bylo prospěšné pro obě strany. A možností je samozřejmě mnohem více a pro každého se hodí něco jiného.
Další, co je nutné a bohužel pro hodně lidí obtížné, je udržet si sociální vazby. Není dobré družit se jen s kolegy v práci, ale mít i okruh mimopracovních přátel a známých. Pro někoho to může znít zvláštně, ale je hodně starších lidí, kteří už žádné mimopracovní přátele nemají. Ať už „zmizeli“ v průběhu života, protože na přátele nebyl čas, nebo někteří i zemřeli. Zatímco zamlada jsme měli přátel a kamarádů spoustu, na stáří najednou nikdo nezůstal. A většina to skutečně zjistí, až když odejde z pracovního prostředí. A to bývá pozdě.
Poslední věcí, kterou bych chtěla doporučit, je naučit se přijmout změnu identity – ne „už nejsem nic“, ale „jsem teď někdo jiný s novými možnostmi“. Ne „už mě nikdo nepotřebuje“, ale „teď jsem potřeba zase někde jinde“.
Česko stárne, důchod se prodlužuje a bude čím dál důležitější částí života. To je zcela jasné a neoddiskutovatelné. Nejtěžší pro lidi ale není samota ani nuda. Nejtěžší je ztráta směru, ztráta identity. Rozdíl mezi spokojeným a nešťastným důchodcem tak často není v penězích, ale v tom, jestli má člověk důvod ráno vstát.
