Článek
Jsem vdaná za Jaromíra už pět let, děti zatím nemáme. Každou druhou neděli v měsíci máme takový rituál - nedělní oběd u Jaromírovy matky. Pracuji jako prodavačka, a to je něco, co tchýni leží v žaludku už od naší svatby. Jaromír je totiž inženýr a tchýně si pro něj představovala přinejmenším doktorku. A určitě ne obyčejnou prodavačku z oděvů.
Každý měsíc tak snáším její neustálé rejpání a kritiku snad všeho, co udělám. Přivezu koláč, je přeslazený. Přivezu tchýni kytku, určitě je ze supermarketu, abych moc neutratila, když jsem jen ta chudá prodavačka. A tak pořád dokola. U jídla to pak pokračuje s tím, že jednou se v tom rejpám, jako by mě nechutnalo, podruhé jsem moc potichu, prostě pořád něco. Snažila jsem se to přecházet s tím, že časem se to zlepší. Jenže jak dlouhý ten čas bude netuším.
Sedím tak u stolu při našem posledním obědě a snažím se soustředit na talíř před sebou. Není mi dobře, žaludek mám stažený a jídlo do mě prostě neklouže. Přesto se snažím aspoň něco sníst, abych nevyvolala další kolo tchyniných poznámek.
„Jani, měla bys víc jíst,“ pobízí mě můj manžel Míra, a přitom si nandává další porci.
Nestačím ani odpovědět, protože se ozve tchyně. Její hlas je ostrý jako nůž: „Ale no tak, Mirečku, spíš bys měl chtít, aby držela dietu, a ne aby se cpala jak nezavřená.“
Zarazím se. Očekávám od ní nějaký jedovatý komentář, protože ty k nedělním obědům patří stejně jako polévka a svíčková, ale tohle mě zasáhne. Jaromír mlčí, oči zabodnuté do talíře. Tentokrát to nezvládnu přejít mlčením.
Odložím příbor a podívám se tchyni přímo do očí. „Víte, co je zajímavé? Že ať už jím moc, málo, nebo normálně, vždycky je to špatně. Možná byste mi mohla rovnou napsat seznam toho, co smím a nesmím dělat a co jak má vypadat, abych se vám zavděčila. I když mám pocit, že by nestačil ani telefonní seznam.“
U stolu se rozhostí ticho. Tchyně na mě kouká s otevřenou pusou, jako by nevěřila, že jsem si dovolila jí něco říct. Míra mlčí a vypadá, že přemýšlí, jestli se má postavit na moji stranu, nebo dělat, že tu není.
Pak tchyně nasadí strojený úsměv. „Ale no tak, Jano, to byl jen vtip. Nebuď tak nedůtklivá.“
„Tak to je zvláštní,“ pousměju se, „protože mně to směšné nepřipadalo.“
Od té chvíle se už nikdo k tématu nevrací. A já poprvé za ty roky odcházím od nedělního oběda s pocitem, že jsem se konečně nadechla. Teď bude klid. Aspoň na měsíc.
