Článek
Jak jsem žila těch šedesát let? Ptá se Dana sama sebe. Na první pohled docela fajn. A na druhý? Po maturitě na střední ekonomické škole (dnes obchodní akademie) jsem nastoupila do zaměstnání jako účetní. Nejprve jsem se obávala, ale pak jsem zjistila, že mě tato práce naplňuje a baví. V práci byl vždy dobrý kolektiv, i když vždy čistě ženský. Dodnes není problém se s kolegyněmi po práci sebrat a jít na kafíčko a poklábosit. Většinou o práci. Ale co dál? Zanedlouho půjdu do důchodu a tato etapa života definitivně skončí. Co soukromý život? Co? Katastrofa! V práci jsem spokojená, ale domů se vracím nerada. Ty prázdné stěny na mě padají a vůbec.
Za mlada jsem chodívala mezi lidi poměrně často. Chodila jsem do různých hudebních klubů, kam chodívali mladí tancovat a bavit se. Jenže vždycky to skončilo stejně. Seděla jsem v koutě a mým jediným společníkem byla sklenice kofoly. Pro kluky jsem byla neviditelná a abych šla vyzvat nějakého kluka k tanci já, to bylo před čtyřiceti lety naprosto nemyslitelné. To dělaly jen lehké děvy a „povětrnice“. Slušná holka nikdy! Tak jsem seděla a koukala, jak se kolem mě všichni baví. Doma jsem pak od všech možných příbuzných poslouchala, kdy už si najdu nějakého toho chlapce, že už mám nejvyšší čas. Chci přece děti, no ne? V práci jsem pak to samé v bledě modrém poslouchala od starších kolegyň, které vždy měly na mysli jen dobro nás mladých. Bolelo to, ale ani za nic bych nepřiznala, že si těžko můžu najít chlapce, když o mě žádný ani nezavadí.
Roky ubíhaly a nic se nezměnilo. Vlastně ano. Četnost mého chození mezi lidi se snižovala a snižovala. Na prahu třicítky už bych si v podobném klubu připadala, jak starověká mumie, vypadlá z hrobky. A jak se moje vrstevnice vdávaly a měly děti, ta společnost mi začala být i nepříjemná. Postupně ustávaly i ty neustálé vlezlé otázky na přítele a děti. Lidi kolem mě nejspíš usoudili, že jsem ztracený případ, kterým nemá cenu ztrácet čas. Já se ale zatím nevzdávala. Když jsem neměla žádnou možnost seznámit se napřímo (nebo jsem jí aspoň neviděla), dávala jsem si inzeráty do novin, což byla taková naše „středověká“ obdoba online seznamek. Pár odpovědí přišlo, to ano. Když jsme se ale sešli, vždycky to byla katastrofa. Jeden se dokázal během chvíle zlinkovat tak, že jsem ho potom na náměstí opřela o sloup a utekla. Jiný zase chtěl, abych ho živila a všechno za něj platila. Jenže chci chlapa, ne dělat charitu. Jo, děti jsem chtěla a jeden čas i hodně, ale jak bez chlapa? Dítě má právo na oba rodiče. Navíc by do mě musel vstoupit Duch svatý. Jednou se to prý už stalo, ale já nejsem Panenka Marie.
A tak to v menších obdobách probíhalo až do teď. V práci jsem žila, doma se trápila. Tak jsem raději trávila v práci co nejvíc času, což se šéfům samozřejmě líbilo. A teď, když tak bilancuji, zjišťuji, že mi ta samota vadí víc a víc. A tváří v tvář odchodu do důchodu ještě víc. Kámošku jsem měla naposledy na střední. Pak se vdala a odstěhovala a už jsme se neviděly. S kolegyněmi se povídá fajn, ale přátelství to není. Sejde z očí, sejde z mysli. A láska? Jo, holka, stárneš! Když jsi nenašla doteď, jaká je šance na stará kolena? Vlastně už ani nikam nechodím. Kam také? Do klubů? To by se mladí nasmáli! Navíc už mě ani ten popík nebere tak, jako ve dvaceti. Člověk se mění a s tím i záliby. Záliby… Jo, ráda čtu, občas koukám na nějaké ty seriály, jeden čas jsem vyráběla bižuterii (já toho mám krabice a nikdo další to nechce, tak jsem přestala). Většinu času trávím v práci, doma se snažím vyskytovat co nejméně. Co tam? A chodit někam do knihovny a koukat tam na študáky? Jsem neviditelná a asi se s tím konečně budu muset smířit. Když mě nikdo neoslovil jako mladou holku, o bábu určitě zájem mít nebude. Láska nejspíš existuje jen v knížkách. Já můžu jen číst a snít.
Přesto se nevzdávám. Chtěla bych tu lásku z knížek zažít aspoň jednou. Jednou jedinkrát. Zkouším tedy online seznamky. Našla jsem jich pár i pro starší a pokročilé. Vytvořila jsem několik profilů, nahrála fotky a čekala, co z toho bude. Pár odpovědí přišlo. Pár je ten správný výraz! Někomu šlo jen o sex a nic víc, jinému o peníze (co mi to připomíná?), dalšímu jen o polechtání vlastního ega. O skutečný vztah z těch dotyčných nešlo vůbec nikomu. Došlo sice i na osobní setkání, ale evidentně jsem nezaujala ani ty dobrodruhy. Že by je vyděsil můj vzhled si nemyslím. S fotkami jsem byla dost důsledná. Takže moje nadváha není překvapením a výšku 175 cm také uvádím. Ale asi mi chybí něco jiného. Nějaké fluidum, nebo co ty úspěšné mají. Vidím malou kuličku, jak má na každém prstu chlapa, bezzubou bezdomovkyni, jak se vede s chlapem a já? Nic!
Tak jsem si to zbilancovala a výsledek? Otevřený. Ale naděje už si nedělám.
Co byste Daně poradili vy? Co vlastně rozhoduje o tom, jestli o vás někdo stojí, nebo ne? Vzhled? Každému se líbí něco jiného, tak asi ne. Dá se vůbec najít láska po šedesátce, když je ženská v seznamování naprosto nezkušená? Pánové, jste ti nejpovolanější, co je pro vás nejpřitažlivější? Co ženě nesmí chybět, abyste si jí vůbec všimli?
