Článek
S manželem jsme spolu už téměř osm let a máme pětiletého syna. Ještě před svatbou jsme se dohodli, že se pro začátek nastěhujeme k jeho rodičům do baráku. Jen na krátko, než seženeme něco vlastního. Dům je prostorný a pro začátek nám jeden velký pokoj a menší ložnice postačí. V kuchyni se na tu krátkou dobu nějak srovnáme.
Přišlo mě to jako celkem rozumné řešení. Jenže to jsem netušila, co mě čeká. A také to, že se mému manželovi mama hotel zalíbí tak, že z dočasného řešení už bude osm let. A změna je v nedohlednu. Manžel totiž nešetří na nějaké osamostatnění se. Vždy, když něco ušetříme jde a peníze zase utratí. Jednou je to plazmová televize, podruhé auto, nyní motorka. Vždy se najde něco, bez čeho prostě nemůže být.
Nejhorší je, že naše soužití je jako z hororu. Tchán je fajn, takový uťápnuý chlápek, co většinu času tráví v malé dílně. Tchyně, to je jinačí level. Je jí všude plno. Když bych chtěla něco uvařit, ona už přece navařila a Tomášek má zrovna tohle tak rád! Když chci vyprat, ona má zrovna spoustu prádla a dá tam i to naše. Samozřejmě ale neopomene mi při první příležitosti omlátit o hlavu, co všechno pro nás dělá a já jsem jen líná příživnice.
Co je ale úplně nejhorší je, že vůbec nerespektuje naše soukromí. Kdykoliv vrazí k nám do pokoje, nebo i do ložnice a ani nezaklepe. Prolézá nám skříně, přeskládává věci, prý je to tak lepší a ona to musí vědět. Když jsem se ozvala, že by měla aspoň zaklepat, urazila se, že nebude klepat ve vlastním domě. I naše intimní soužití s manželem spadlo téměř na nulu. Jak také ne, když nikdy nevíme, kdy tam vpadne jeho máti. A bohužel i to, už se stalo. Postavila se doprostřed ložnice a začala vykládat nějaké nesmysly a vůbec jí nevadilo, že jsme byli právě uprostřed něčeho, co bychom měli raději dělat bez její všetečné asistence.
S Tomášem ale není rozumná řeč. Proč bychom se stěhovali, když tady máme veškerý servis napůl zdarma. Asi jsem se musela zbláznit, že se mi to nelíbí. Jsem akorát nevděčná a namyšlená panička. A sex? Vždyť to není žádná tragédie! Takových, jako my jsou přece milióny. Tedy aspoň podle mého muže.
Jsem už zoufalá a nevím kudy kam.
Kvůli synovi se nechci hned rozvádět, vím, že tátu miluje. A vlastně i babičku s dědou. A oni by se pro něj rozkrájeli. Já se tu ale cítím, jako vězeň a lekám se každého zvuku, že už mám tchyni zase za zadkem.
