Článek
Když jsme se s Adamem poznali, netušila jsem, jak moc náš vztah bude narážet na předsudky ostatních. Potkali jsme se úplně obyčejně – v knihkupectví. Já hledala nějakou oddechovou četbu na víkend, on si prohlížel regál s literaturou o osobním rozvoji. Slovo dalo slovo, šli jsme na kávu… a od té doby jsme spolu.
Adam je vysoký, svalnatý, má dokonalý úsměv a takový ten přirozený šarm, co přitahuje pozornost všude, kam přijde. Pracuje jako trenér a výživový poradce. Oproti tomu já mám normální kancelářskou práci, sedím osm hodin denně u počítače, a i když se snažím hýbat, nosím velikost XL. Jsem zkrátka ta „baculatá holka“. Vždycky jsem byla.
Když jsme spolu začali chodit, byla jsem šťastná. Adam je něžný, pozorný, vtipný – všechno, co jsem si kdy přála. Jenže jakmile jsme se spolu začali ukazovat na veřejnosti, přišly reakce. Nejprve nenápadné pohledy. Pak poznámky. A nakonec otevřené výsměšné komentáře – dokonce i od lidí, které ani neznáme.
„To jsi jako vážně začal chodit s ní, s takovou tlusťoškou?“ slyšela jsem jednou, když jsme šli ruku v ruce po ulici. Jedna slečna mě dokonce jednou označila na Instagramu v komentáři: „On je fakt s tím špekáčkem? Jako že vážně?“ Ten komentář jsem si vyfotila a smazala účet. Bylo mi do breku.
Když si najde chlápek s bříškem a pleší krásnou holku, ostatní chlapi ho poplácávají po ramenou, jaký je chlapák. Takovou kost si našel! Když si najde buclatá ženská krásného chlapa, najednou poslouchá, jak je tlustá a hnusná a co v tom musí být. Proč mají některé ženské neustálou potřebu druhé hodnotit a shazovat? Všímám si toho víc i v komentářích. Proč mají ostatní neustálou potřebu druhé upozorňovat na jejich tloušťku? To jako myslí, že jsme blbí a o svých kilech navíc nevíme? Nebo si představují, že zalezeme do pytle, zavřeme se ve sklepě a nebudeme urážet ničí jemnocit? Kde vůbec berou tu drzost dupat po druhých?
Mě to bolelo a moc! Začala jsem o sobě pochybovat. Ne proto, že bych si připadala nehezká – na to jsem si už za život zvykla – ale protože mi lidé dávali najevo, že si „nezasloužím“ být s někým jako je on. Že si nezasloužím štěstí, jen pohrdání a odsudek. Začala jsem se mu vyhýbat. Schválně jsem odmítala společné fotky, přestala jsem s ním chodit do posilovny, bála jsem se, že mu budu na obtíž. Že se budou smát i jemu a stejně se se mnou rozejde. On si ale všiml.
Jednou večer mě vzal za ruku a řekl:
„Víš, proč jsem s tebou? Protože jsi chytrá, laskavá, umíš se smát a nebojíš se být svá. A víš, co mě na tobě přitahuje nejvíc? Že se nesnažíš být někým jiným. Tak mi prosím přestaň mizet ze života jen kvůli pár lidem, kteří si léčí komplexy. Mě se líbíš přesně taková, jaká jsi.“
A tehdy mi došlo, že problém není v mém těle, ale v očích těch, kteří se dívají. Adam mě miluje takovou, jaká jsem. A já se to konečně učím taky. Jen bych chtěla říct všem těm kritikům - vím, že mám kila navíc. Mám doma zrcadlo. Vám ale do mého vzhledu vůbec nic není. Starejte se o sebe a zameťte si před vlastním prahem. Já budu taková, jaká chci já a ne, jak se mě snažíte zdeptat. Není vám nic po mém vzhledu, ani po tom s kým chodím a s kým je mi dobře.
