Článek
Do práce a domů. Pokud máte děti, začíná druhá směna. Ale když děti dorostou, a nebo je nemáte, co pak? Z práce domů, otevřít pivko, nebo vínko a rozvalit se u televize? To asi dělá hodně lidí. Jenomže za mě je to jen zabíjení času, ne život.
Jsem sama. Neustále šůrovat byt mě fakt nebaví a rozvalit se u televize už vůbec ne. Z toho, abych byla v práci od brzkého rána do noci jsem už vyrostla. Šéfové si zvyknou, berou to jako samozřejmost a peníze? Kde nic tu nic. A po vzoru dnešní mládeže chci taky někdy žít.
A tady právě narážím.
Žít je fajn, jak se zpívá ve známé písničce. Jen těch možností je pomálu.
Pokud bydlíte v Praze, máte téměř nekonečné množství možností kam jít a co dělat. Spoustu možností, jak být mezi lidmi a pěstovat koníčky po libosti. Jaké možnosti ale máte v zapadlé vísce? Zahrádku a drby. Vždy si vzpomenu na Slunce, seno… a říkám si, že i to bylo v podstatě druhem jakéhosi sociálního vyžití. Lišky tu dávají dobrou noc, ale nám to náladu nezkazí. Máme drby a drbny, velebnosti. Protože nic jiného tam opravdu není. Když jsem byla malá, každá vesnice měla svojí hospodu. Většina hospod ale dávno zavřela a pokud někam chcete, musíte mít auto a dojet si do města. Tedy ne ledajakého města, protože i ve většině těch menších chcípl pes, nejlépe do krajského, když už to nejde do Prahy.
Já bydlím v paneláku na malém městě. Přijdu z práce a přemýšlím co dělat. Kino? Není! Divadlo? Sněte dál. Muzea, galerie? Jedno mrňavé muzeum se krčí v koutě náměstí. Projít ho trvá zhruba dvacet minut. A říkám rovnou, nic zajímavého tam nenajdete.
Nechci si stěžovat. Jen čtu víc a víc článků o tom, jak jsou lidi sami, trápí se a neví kde a jak se seznamovat. Mohla bych tu psát rady, co dávají různí samozvaní kouči. Rady vyčtené z učebnic psychologie ale ještě nikomu nepomohly. Chodit mezi lidi? Tak to umí poradit i ChatGPT. Jen to drhne, nejste-li z té Prahy.
Většina lidí ale není. Většina je rozesetá po těch vsích a zapadlých vesničkách, po malých městech a městečkách. A tam, světe div se, pro dospělé nic, nebo téměř nic není. Konkrétně u nás jsou turisti a zahrádkáři. Jo a důchodci. Když jsem se naivně ptala v městském centru na nějaké kurzy, nebo workshopy pro dospělé, paní na mě upřímně vytřeštila oči se slovy: „Kdo by na to chodil?“ No nejspíš nikdo. Nejspíš jsem jediný exot, co nechce trávit zbytek života u televize.
Jediná možnost je, jezdit vlakem hodinu a půl do Prahy. Vzhledem k zaměstnání by to bylo možné maximálně o víkendu. A vzhledem k cenám vlaků bych asi brzy přišla na buben.
Něco málo je v krajském městě, kam je to přece jen o poznání blíže. Zapojila jsem do hledání i umělou inteligenci. Našla! Něco málo určitě. Jenže je tam opět to jenže. 99% všech dospěláckých aktivit je večer. Chápu, je to pro místní, náplava nikoho moc nezajímá. Protože ta náplava nemá vlakové spojení, aby se dostala z podobných aktivit domů.
Takže já ty lidi chápu. Ale na rozdíl od koučů a AI poradit neumím. A ráda bych. Docela by mě zajímalo, co vlastně lidi po odpolednách a večerech dělají, jsou-li sami, nebo jen s partnerem. Koukají na „bednu“? To vypadá dost smutně.
A jak se lidé odrostlí školní docházce vlastně seznamují? Na online seznamkách? To mi přijde jen jako taková hra na lajky, co nemá žádný reálný základ. Když jsem to zkoušela, nabídka údajných „matchů“ byla většinou z druhého konce republiky, nebo dokonce z Německa, to na reálné seznamování moc nevypadá. A ty odpovědi, co jsem dostala… Možná že z nich jednou vydám knížku. To by se čtenáři nasmáli!
