Článek
Vdávala jsem se z velké lásky, když mi bylo pětadvacet. Martin vypadal jako fajn chlap do nepohody a já byla zamilovaná až po uši. Martin měl byt po babičce, tak jsme měli vlastní domácnost už od začátku, což bylo skvělé. Byla jsem svojí paní a rodiče mi do ničeho nekecali. Žila jsem si na růžovém obláčku a pár let to tak i vydrželo. Po pár letech jsme se rozhodli, že už je na čase založit rodinu. Snažili jsme se rok, dva, tři a stále nic. Až vyšetření ukázala, že já děti nikdy mít nebudu. Byla jsem na dně, ale podpory jsem se nedočkala. Martin to neunesl a začaly hádky. Nakonec jsme se rozvedli. Zjistila jsem, že si velmi rychle našel náhradu a už v době našeho rozvodového stání, byla ta náhrada těhotná. Cítila jsem se bídně. V srdci jsem měla obrovskou prázdnou díru a vlastně jsem jen tak přežívala. Aspoň Martin měl, co si přál.
Našla jsem si byt a zůstala sama. Nevěřila jsem, že by se mnou někdo chtěl být bez dětí a ani jsem nedokázala mužům znovu uvěřit. Samota ale na mě padala z prázdných zdí, z prázdného bytu. Radši jsem zůstávala v práci do večera než být doma. To se ale zase nelíbilo vedoucí. Nakonec jsem se odstěhovala zpátky k mámě. Aspoň budeme doma ve dvou. Známí na mě koukali skrz prsty, „ona se stěhuje zpátky do mamahotelu!“, ale já prostě nedokázala žít sama. Nejsem ten typ, co by si doma liboval, že má klid a nikdo neotravuje. Potřebuji něčí přítomnost. A takhle už to zůstalo až do dnešních dnů. Mámě už je přes osmdesát, ale je to pořád čilá babča a doma úřadujeme spolu. Máme jedna druhou.
Čím dál častěji ale přemýšlím, co bude dál. Zatím chodím do práce, ale do důchodu mi zbývá už jen pár let. Vlastně se i těším, protože bude čas i na koníčky. Samozřejmě, pokud bude máma zdravá a nebude potřebovat mojí péči. Stát se může cokoliv. Ale těším se. Konečně nebudu muset vstávat ráno ve čtyři, abych vlakem dojela do práce. Vždycky jsem ráda fotografovala, možná si udělám i nějaký kurz. Chtěla bych se focení věnovat víc. A také cestovat. Tedy pokud výše důchodu dovolí. Aspoň s foťákem po republice. A strašně ráda bych našla nějakého toho parťáka. To dávné zklamání, ta bolest, to je dávno pryč. Zjišťuji, že mi mužská přítomnost chybí čím dál tím víc a nehodlám jen tak sedět doma a brečet do kapesníku. Půjdu svému štěstí naproti a snad ho i najdu. Zatím nevím ani kde a ani jak, ale najdu!
