Článek
Jeho jméno je synonymem pro absolutismus, přepych, centralizovanou moc a rozkvět kultury, ale také pro neúprosný militarismus, nesmírné zadlužení státu a sociální napětí, které vedlo k pozdějším revolučním otřesům. Podíváme se na obě tváře jeho vlády – lesk, který oslňoval celou Evropu, i bídu, kterou jeho politika přinesla zejména prostým obyvatelům Francie.
Ludvík XIV. se narodil 5. září 1638 jako syn Ludvíka XIII. a Anny Rakouské. Po smrti otce v květnu 1643 se stal králem již ve svých čtyřech letech. V prvních letech vládla Francii jeho matka jako regentka, přičemž skutečnou moc měl kardinál Mazarin. Po Mazarinově smrti v roce 1661 Ludvík prohlásil, že bude vládnout sám – bez prvního ministra. Tímto rozhodnutím položil základy absolutistické monarchie ve Francii.
Jeho slavný výrok „Stát jsem já“ (L’État, c’est moi) symbolizuje míru centralizace, kterou během své vlády prosazoval. Veškerá moc byla koncentrována v osobě panovníka. Ludvík XIV. vládl jako neomezený monarcha a rozhodoval o všem od války a daní až po architekturu a umění.
Symbolem Ludvíkovy vlády se stal zámek ve Versailles, který nechal přestavět z loveckého zámečku svého otce na nejokázalejší královské sídlo v Evropě. Versailles se stalo nejen centrem moci, ale také centrem kultury, umění a módy. Král zde soustředil šlechtu, čímž ji efektivně odstranil z politického života – zaměstnal ji v nákladných dvorských ceremoniích a intrikách, zatímco skutečnou moc držel on sám a jeho státní aparát. Versailles měly spoustu lesku, ale i nešvarů. Věděli jste například, že v celém zámku se nenacházely toalety? Panstvo si ulevilo, kde ho zrovna napadlo a služebnictvo to pak uklízelo. Jak to tam asi vonělo, netřeba dodávat.
Život ve Versailles byl naplněn honosnými plesy, divadelními představeními, slavnostmi a přísnou dvorskou etiketou. Král si zde budoval obraz božského panovníka – stejně jako Slunce je podle tehdejšího učení středem vesmíru, měl být Ludvík středem Francie. Jeho mecenášství vedlo k rozkvětu francouzské kultury – podporoval Molièra, Racina, Lullyho, Le Bruna a další velikány. Francouzský klasicismus dosáhl vrcholu právě za jeho vlády.
Zatímco Versailles zářilo, Francie krvácela. Ludvík XIV. vedl sérii nákladných a hlavně mnohdy zbytečných válek s cílem rozšířit hranice Francie a upevnit její pozici jako evropské velmoci. Mezi nejvýznamnější konflikty patří války o devoluční dědictví (1667–1668), francouzsko-nizozemská válka (1672–1678), válka o falcké dědictví (1688–1697) a především válka o španělské dědictví (1701–1714).
Zpočátku přinášely války úspěchy a nová území, ale s časem se obrátily v dlouhé a vyčerpávající konflikty, které zatěžovaly ekonomiku, demografii i morálku obyvatel. Francie sice zůstala jednou z nejmocnějších zemí Evropy, ale cena za to byla hodně vysoká. Možná až příliš.
Jedním z nejkontroverznějších kroků Ludvíka XIV. bylo zrušení Nantského ediktu v roce 1685, kterým jeho dědeček Jindřich IV. zaručil náboženskou svobodu hugenotům. Ludvík místo toho prosazoval politiku jednoty víry a státní moci. Edikt z Fontainebleau vedl k pronásledování hugenotů, ničení jejich kostelů a škol a k masové emigraci statisíců protestantů do zahraničí – do Nizozemska, Anglie, Německa a i do Nového světa. Tím Francie přišla o množství vzdělaných, podnikavých a pracovitých občanů. A hlavně, budovala říši strachu a nesvobody.
Současně docházelo k čím dál větším ekonomickým problémům. Navzdory snahám ministra financí Colberta o podporu merkantilismu a budování infrastruktury, výdaje na dvůr a války značně převyšovaly příjmy. Státní pokladna byla vyčerpána, zadlužení enormní, daně vysoké – především pro třetí stav, který na rozdíl od šlechty a duchovenstva neměl žádné úlevy.
Zatímco král a dvůr žili v lesku a přepychu, běžní lidé čelili hladu, nemocem a bídě. Neúrody a neefektivní daňový systém způsobovaly, že venkovské obyvatelstvo trpělo, a ve městech narůstala nespokojenost. Během posledních let vlády Ludvíka XIV. Francii zachvátily hladomory a epidemie, které si vyžádaly statisíce životů.
Král zemřel v roce 1715, ve věku 76 let, po 72 letech vlády. Jeho dědictví bylo ambivalentní – zanechal za sebou Francii kulturně bohatou, vojensky respektovanou a centralizovanou, ale zároveň ekonomicky vyčerpanou, sociálně rozdělenou a ideologicky zranitelnou. Vyčerpané a zoufalé obyvatelstvo vkládalo svoje naděje do následníka trůnu, který však byl teprve malým chlapcem. Bohužel i on nakonec naděje na lepší časy zklamal.
Slunce zapadlo ale Ludvík XIV. zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách Francie i Evropy. Jeho vláda byla epochou velkoleposti i utrpení. Byl monarchou, který dovedl absolutismus k vrcholu, ale zároveň nevědomky zasel semena jeho pádu. Lesk jeho dvora oslňoval celou Evropu, ale stín, který vrhl na obyčejný lid, byl hluboký.
O století později vypukla Velká francouzská revoluce, která smetla monarchii, aristokracii i zkostnatělý řád, jehož byl Ludvík XIV. ztělesněním. A přesto je dodnes připomínán jako jeden z nejvýraznějších a nejvlivnějších panovníků evropských dějin. Jeho záře nikdy zcela nevyhasla.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Louis-XIV-king-of-France
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_XIV.
https://m.youtube.com/watch?v=u7G6dzhO8Ig&pp=0gcJCfwAo7VqN5tD
https://m.youtube.com/watch?v=zzpKqSWr5q0
https://m.youtube.com/watch?v=RLU6tLOkquE
https://m.youtube.com/watch?v=Hxx_yZHwTtU#searching
