Článek
Ve chvíli, kdy byl Ludvík XV. prohlášen králem, stala se z něj ikona naděje – symbol obnovy po dekádách válčení, přepychu a státního bankrotu. Lid ho brzy začal oslavovat jako le Bien-Aimé – „Milovaný“. Jenže to byl ještě malé dítě…
Ale historie ukázala, že královská aura milovanosti nevydrží navždy. Co se stalo s chlapcem, v nějž vkládal národ tolik důvěry? Jak se z roztomilého dítěte stal dospělý monarcha, jenž čelil opovržení, výsměchu i zárodkům revolučního nadšení?
Po smrti Ludvíka XIV. přešla skutečná moc do rukou Filipa Orleánského, regenta, který vládl za nezletilého krále. Malý Ludvík byl vychováván v přísném dvořanském prostředí a obklopen formálními ceremoniemi, jež byly pro dítě nepochopitelné i ubíjející. Jeho dětství bylo osamělé – většinu času trávil pod dohledem vychovatelů a neměl žádné blízké přátele. Zatímco si Francie promítala do malého krále své naděje na stabilitu, Ludvík vyrůstal izolován od skutečného života i od emocí, které by ho spojovaly s vlastním národem. Dítě potřebuje zázemí a lásku, malý král ale.neměl ani jedno.
V roce 1723, když dosáhl věku třinácti let, byl Ludvík XV. oficiálně prohlášen plnoletým a ujal se vlády. První roky jeho panování byly poměrně poklidné. Vládu však prakticky vykonávali jeho ministři, především schopný kardinál Fleury, který udržoval rovnováhu mezi dvorskou aristokracií a státními záležitostmi. Díky Fleuryho reformám se Francie po letech rozmařilosti začala ekonomicky stabilizovat. I tehdy byl Ludvík stále oblíbený – mladý, zdrženlivý a reprezentující kontinuitu monarchie.
Ale právě jeho zdrženlivost se později ukázala být slabostí. Král si nevytvořil jasnou vizi své vlády. Vyhýbal se přímému rozhodování, byl nerozhodný a snadno ovlivnitelný svým okolím. A to okolí toho umělo mistrně zneužívat. A jakmile Fleury zemřel v roce 1743, Ludvík XV. se rozhodl vládnout sám. Francie tehdy vstoupila do nové éry – do éry zklamání.
V 18. století byla Francie silně patriarchální, ale i zároveň posedlá dvorskými milostnými aférami. Ludvík XV., který byl v mládí plachý, se jako dospělý stal známým svým bujným milostným životem. Jeho nejznámější milenka, markýza de Pompadour, nebyla jen královou důvěrnicí, ale i vlivnou postavou, která ovlivňovala politiku i umění. Ačkoli byla inteligentní a kulturně vytříbená, lid ji nenáviděl – nejen proto, že nebyla šlechtična, ale i kvůli jejímu vlivu na krále. „Vládne král, nebo ta ženská?“
Později Ludvík upadl do ještě většího úpadku – v zámku Parc-aux-Cerfs u Versailles si nechával přivádět mladé dívky, často z chudých poměrů, s nimiž trávil čas mimo veřejnost. Tento skandální životní styl, plný přepychu, pokrytectví a tajemství, se čím dál více odcizoval realitě obyčejných Francouzů, kteří žili v chudobě.
Zatímco dvořané tančili v zrcadlových sálech Versailles, Francie byla zatažena do sérií drahých a zbytečných válek – včetně Sedmileté války (1756–1763), která skončila zdrcující porážkou. Francie ztratila téměř celé své koloniální impérium v Severní Americe i v Indii. Porážky na bojištích byly zároveň porážkami Ludvíkovy autority.
Zklamaný lid přestal králi věřit. Finanční krize, neefektivní daně, růst nespokojenosti mezi měšťanstvem i venkovany – to vše krále proměnilo ze symbolu národní jednoty v zosobnění úpadku. Když Ludvík XV. onemocněl neštovicemi a roku 1774 zemřel, davy na ulicích slavily. Muž, který byl kdysi „Milovaný“, zemřel nenáviděn.
Ludvík XV. zanechal svému vnukovi Ludvíku XVI. rozvrácenou monarchii, nespokojený národ a nebezpečně rozdělenou společnost. Jeho neschopnost čelit reformám, jeho odloučení od lidu a nespolehlivost jako státníka připravily půdu pro revoluční výbuch o pár let později. A přesto, když se podíváme zpět, nelze Ludvíka XV. jednoduše odsoudit jako zlotřilého krále.
Byl produktem své doby – vychovaný v kleci ceremonií, neschopný se napojit na realitu za zdmi Versailles. A nemohl dobře dělat to, co ho vlastně nikdo nenaučil. Jeho životní příběh je varováním: o tom, jak rychle může upadnout důvěra národa, když se vládce uzavře do světa iluzí a přepychu. Z Milovaného se stává nenáviděný. Z naděje – zklamání.
A tak příběh Ludvíka XV. zůstává jedním z nejtragičtějších a nejrozporuplnějších v dějinách Francie – a jeho ozvěna dodnes rezonuje v otázkách moci, důvěry a odpovědnosti vůči lidu.
---
Použité informace vychází z:
publikace: Jean-Christian Petitfils – Louis XV
https://m.youtube.com/watch?v=H6cDvplesH0&t=43s
https://m.youtube.com/watch?v=UhkeNM0Md1U&t=114s
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_XV.
