Článek
Vždycky jsem si přála mít obyčejné dětství. Takové, o kterém se píše v knížkách, takové, jaké měli moji spolužáci – kde máma večer uvaří večeři, táta si se mnou hraje na zahradě a pak mi oba popřejí dobrou noc, občas přečtou pohádku před spaním. Jenže realita byla jiná. Můj táta? Ten byl jen jméno na rodném listě. Nikdy jsem ho neviděla. A máma… máma byla všechno, jen ne ta, co by si zasloužila to slovo.
Pamatuju si, jak jsem se jako malá snažila chovat co nejtišeji, abych ji nerozčílila. Pokaždé, když bouchly dveře a ozvaly se její podpatky na chodbě, stáhla jsem se do svého pokoje a modlila se, aby měla aspoň trochu dobrou náladu. Jenže většinou přišla opilá. A málokdy sama.
Měla období, kdy si vodila domů chlapy skoro každý den. Neznala jsem jejich jména, jen pach piva, cigaret a někdy i něco horšího. Mnohokrát jsem se zamkla ve svém pokoji, s mobilem v ruce, prsty připravenými vytočit 112. Nikdy jsem to ale neudělala. Bála jsem se. Že by to bylo ještě horší. Že by si to pak vybrala na mně.
Bylo mi třináct, když jsem pochopila, že tohle se nezmění. Že moje máma prostě není ten člověk, který by měl vychovávat dítě. Pamatuju si ten den přesně – jeden z těch jejích „kamarádů“ si mě spletl s někým jiným. Byla jsem rychlá. Utekla jsem do koupelny a zamkla se. Celou noc jsem seděla na studené podlaze, klepala se a přemýšlela, co bude dál.
O prázdninách po deváté třídě jsem odjela k babičce. Vždycky se snažila být tu pro mě, i když bydlela na druhém konci republiky. Zavolala jsem jí, všechno jí řekla, a ona ani na vteřinu neváhala. „Přijeď hned,“ řekla mi. „Tady jsi doma.“
Babička byla moje záchrana. Naučila mě, co to znamená klid, teplo domova, a hlavně – že nemusím být jako máma. Vyučila jsem se jako kadeřnice, našetřila si a v devatenácti jsem si našla malý byt. Měla jsem svou práci, svůj klid a svůj život. A po mámě? Ani stopa. Nevolala. Nepsala. A já taky ne.
Párkrát jsem přemýšlela, jestli je ještě vůbec naživu. Ale vždycky jsem tu myšlenku rychle zahnala. Nechtěla jsem vědět. Nechtěla jsem ji znovu vpustit do svého života. Ten předchozí už byl jen zlý sen, noční můra co časem vybledne.
A pak se to stalo. Před pár týdny. Zavolala mi. Nejdřív jsem si myslela, že je to omyl, když jsem na displeji uviděla neznámé číslo. Ale jakmile promluvila, poznala jsem ten hlas. Byl unavený, jakoby o několik let starší. Prý měla úraz. Spadla ze schodů, nebo něco takového – mluvila zmateně. Prý špatně chodí. Prý potřebuje pomoc. A prý jsem povinná se o ni postarat, když ona se přece taky postarala o mě.
Zarazila jsem se. Povinnost?
„To si snad děláš srandu,“ řekla jsem jí do telefonu. „Ty ses o mě nikdy nestarala. Nikdy. Jediný, kdo mi pomohl, byla babička. Ty jsi mě nechala samotnou v bytě plném cizích chlapů, opilá, nezodpovědná…“
Zasmála se. Hořce. „Ale přece jsem tě porodila. To se taky počítá. Mohla jsem jít na potrat. No, asi i měla.“
Na chvíli jsem ztichla. A pak jsem řekla, co jsem měla říct už dávno.
„Ne, mami. Já ti nic nedlužím. Odpustila jsem ti už dávno, protože jsem musela jít dál. Ale nechci tě zpátky ve svém životě. Nechci tě nenávidět, ale ani ti nechci pomáhat. Jdi si pro pomoc tam, kam si chodila vždycky – do hospody.“
Zavěsila jsem. A od té doby se už neozvala. Někdy se mi zdá, že znovu slyším její hlas. Vzpomínky se vrací ve snech, občas se znovu bojím bouchajících dveří. Ale pak se rozhlédnu kolem sebe – v mém bytě je ticho. Na stole svíčka, ve váze čerstvé květiny. A já vím, že jsem to zvládla. Sama.
Moje minulost mě definovala, ale neurčuje, kdo jsem teď. Nejsem její dítě. Jsem Žofie. A mám právo říct „ne“.
