Článek
Když jsem si bral Janu, nikdy by mě nenapadlo, že se naše manželství dostane na scestí kvůli hvězdám. Ne, nemluvím o romantických procházkách pod noční oblohou, ale o horoskopech, vědmách a energiích vesmíru, které prý řídí každý náš krok. A všechno to začalo docela nenápadně, když jsem si myslel, že naše štěstí nemůže nic ohrozit.
Bylo to loni v létě. Jana nastoupila do nové kanceláře po reorganizaci ve firmě. Pár dní po nástupu domů přišla celá rozesmátá a vyprávěla o nové kolegyni Kláře. „Eriku, ta ženská je neuvěřitelná. Má takový životní nadhled, úplně jiný pohled na svět,“ básnila.
Jenom jsem přikývl. Byl jsem rád, že si našla kamarádku v práci. Vždycky jsem věděl, že Jana má ráda lidi a rychle se pro ně nadchne.
Jenže pár týdnů nato začala domů nosit podivné věci. Nejprve knížku o „energetických vibracích“ a „otevírání třetího oka“. Pak vonné tyčinky a barevné kamínky, které prý harmonizují byt. „Klára mi vysvětlila, že musíme vyčistit prostor od špatných energií,“ oznámila a bez varování mi začala v obýváku mávat kouřem z nějaké sušené byliny. Když jsem si dovolil zakašlat, jen mávla rukou: „To je jen tvoje blokovaná čakra.“
Byl jsem z toho zmatený, ale bral jsem to jako nevinný koníček. Jenže koníček se začal měnit v posedlost. Jana si začala číst denní horoskopy ještě před snídaní a podle nich plánovala náš den. Jednou jsem jí navrhl, že bychom mohli večer zajít do kina. „Nemůžeme,“ řekla vážně. „Mars je dneska v opozici s naším společným ascendentem, to by mohlo způsobit konflikt.“ Myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělala.
Nejhorší bylo, když mě přestala brát jako partnera a začala mě hodnotit jen podle toho, co říká nějaká vědma. Našla si „paní Ivanu“, která jí prý přes telefon radí, jaké kroky má v životě dělat. „Ivana říká, že máš slabou životní energii, Eriku,“ oznámila mi jednou u večeře. „Měl bys začít meditovat, jinak to začne ovlivňovat i naši intimitu.“
To už jsem měl chuť bouchnout do stolu, ale jen jsem sevřel příbory tak, až mi zbělely klouby. „Jano, a co kdybys prostě místo Ivany poslouchala mě? Jsem tvůj manžel.“ Ona jen zakroutila hlavou, jako bych nic nechápal. „Ty tomu nerozumíš. To je vyšší vědění.“
Začalo to ovlivňovat úplně všechno. Úklid bytu odkládala, protože „energie dne není vhodná na úklid“. Jídlo začala vařit jen podle „vibrační hodnoty potravin“ – takže maso zmizelo z našeho jídelníčku, protože „má nízkou vibraci“, a místo toho jsme jedli jakési semínkové placky a zelené kaše. A náš milostný život? To byl snad největší šok. Jednou večer jsem se k ní přitulil a ona mi s vážnou tváří řekla: „Dneska nemůžeme, Luna je v Raku a to blokuje tvou mužskou energii.“ V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi manželka proměnila v úplně jiného člověka.
Snažil jsem se s ní mluvit. Nabízel jsem kompromis. „Jano, můžeš věřit, čemu chceš, ale nech to prosím mimo naše každodenní rozhodování.“ Jenže ona na mě koukala s pohledem, jako by mluvila s malým dítětem. „Eriku, ty jsi ještě neprobuzený. Ale jednou to pochopíš. Klára říká, že až budeš připravený, vesmír ti pošle znamení.“
Tak jsem čekal na to znamení. A ono nepřicházelo. Přicházely jen další a další účty za kurzy, přednášky a esenciální oleje. Přicházely hodiny samoty, kdy Jana seděla někde na meditacích a já doma koukal na televizi, která byla podle ní „nosičem špatné energie“.
Pamatuju si jeden konkrétní večer, kdy jsem se zlomil. Bylo to po její víkendové cestě na „energetický retreat“ v Krkonoších. Vrátila se celá nadšená a začala mi vykládat, že si nechala udělat astrologickou kompatibilitu našeho manželství. „Podle hvězd máme před sebou těžké období,“ řekla smutně. „Možná bychom měli být jen přátelé, dokud se naše energie nesrovnají.“
Seděl jsem naproti ní a cítil, jak se mi hroutí svět. Celé roky jsem s ní sdílel radosti i starosti, stál při ní, když měla těžké chvíle. A teď? Teď o našem vztahu rozhodovaly planety, ne my dva.
Začal jsem si všímat, jak moc se změnila. Dřív jsme si povídali o práci, o filmech, o našich plánech. Teď mluvila jen o „duchovním růstu“ a „očistě od toxických lidí“. A co bylo horší – já jsem začal mít pocit, že jsem v jejích očích tím toxickým člověkem i já.
Byl jsem zoufalý. Přemýšlel jsem, jestli má cenu bojovat, nebo se prostě smířit s tím, že žijeme v jiných světech. Jednou večer, když zase odcházela na „měsíční kruh žen“, jsem se jí zeptal: „Jano, co vlastně chceš? Chceš žít se mnou, nebo s hvězdami?“ Neodpověděla. Jen se usmála, políbila mě na čelo a řekla: „To mi řeknou karty.“
Seděl jsem pak v prázdném bytě, slyšel tikání hodin a poprvé v životě jsem se cítil jako cizinec ve vlastním domově. Přemýšlel jsem, jestli se z tohohle dá ještě vrátit. Možná ano, kdybych hrál tu její hru a předstíral, že na to taky věřím. Ale já bych si připadal jako lhář a blázen. A navíc… já nechci hrát. Chci zpátky tu Janu, kterou jsem si bral – ne kněžku měsíčních fází.
Nevím, jak to dopadne. Vím jen, že pokud hvězdy opravdu řídí náš život, tak jim mám chuť napsat dopis, aby si nás laskavě přestaly všímat.
