Článek
A to doslova. Nesnáším moderní pojetí klasických oper, protože fantazie režiséra jde často proti libretu. A pražský Nabucco není výjimkou.
Scéna byla koncipována jako muzeum se skleněnými vitrínami a neustále přítomnými strážci. Pak tam ještě pobíhaly nějaké okřídlené harpyje, jejichž význam jsem vůbec nepochopila. Kostýmy byly s přivřením obou očí tak z poloviny dvacátého století, účesy tak ze třicátých let. Když byl na scénu poprvé „přitažen“ na káře samotný Nabucco, který byl oděn do zbroje a přes měl světlý baloňák, nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Chaotické pobíhání postav po jevišti bez jasného významu také na atraktivitě nepřidalo. Autory této kokotiny bych nechala pro výstrahu na pranýři aspoň týden.
Jestli čekáte, že aspoň pěvecké provedení bylo „wow“, musím vás zklamat. U oblastní opery bych asi řekla „jo, bylo to dobré“. U Státní opery bych ale čekala mnohem víc. Když už mají světové ceny vstupenek, čekala bych i výborné provedení. Smůla. Protože když jsem před pár lety viděla Nabucca v Plzni, tak byl po všech stránkách mnohem lepší. A když je oblastní divadlo za zlomek ceny lepší, než Státní opera, je něco sakra špatně.
Nebudu nijak podrobně rozebírat jednotlivé výkony, protože to bych vás nejspíš unudila k smrti. Byl to prostě obyčejný, šedý průměr, kterému chyběla ta správná „šťáva“. Průměrní zpěváci si přišli odzpívat průměrné představení. Možná i je iritovalo pojetí režie, kdo ví. Ale za skoro dva tisíce za lístek se aspoň mohli snažit.
Kdo mě tam ale vysloveně vadil, byla představitelka Abigail. Ta paní má silný hlas. A to je tak asi všechno. Tomu, co znám z nahrávek se nepřibližovala ani vzdáleně, chvílemi jsem si říkala, co to vlastně zpívá Navíc měla pro moje uši strašně nepříjemný ječivý hlas. Když se konečně proječela až ke konci, byla jsem opravdu šťastná.
Myslím, že na Státní operu si po této zkušenosti nechám na hodně dlouhou dobu zajít chuť. Vyhozené peníze! Zlatá plzeňská opera!
