Článek
Nechci zabíhat do podrobností, ale manželství s Adamem se prostě rozpadlo. Nešlo to dál. Víc jsme si ubližovali, než pomáhali. Jediné, co z toho vztahu považuju za opravdový dar, je naše dcera Adéla. Má dvanáct, a jak to tak bývá, je v tom zvláštním věku mezi dětstvím a dospíváním. Někdy mě obejme a vykládá mi, jaké knihy právě čte, jindy se na mě jen ušklíbne a zavře se v pokoji. Ale miluju ji. Celým srdcem.
Před půl rokem jsem se znovu zamilovala. Vlastně to přišlo úplně nečekaně. Šla jsem tehdy na třídní sraz po letech a myslela jsem si, že si jen popovídáme, trochu zavzpomínáme a pak se vrátím ke své rutině. Jenže tam byl i David. Seděl o dvě místa dál, v koutku, a když jsme se na sebe podívali, jako by se čas na chvíli zastavil. Vždycky byl ten klidný, trochu tajemný kluk, co nevyčníval. Ale teď… měl v sobě něco, co mě okamžitě přitáhlo. A když mi pak po srazu napsal zprávu, že si už dlouho s nikým tak dobře nepovídal, srdce mi poskočilo.
Začali jsme se scházet. Pomalu, opatrně, ale s každým setkáním jsem cítila, že v něm nacházím něco, co jsem roky postrádala. Klid, porozumění, smích. Byl jiný než Adam. Méně horkokrevný, více přítomný. Naslouchal. Pamatoval si drobnosti. Po dvou měsících jsem věděla, že se do něj zamilovávám. A že to není jen přechodný záchvěv samoty.
Jenže byl tu někdo další — Adéla.
Dlouho jsem váhala, než jsem jí o Davidovi řekla. Nechtěla jsem jí ublížit. Vím, jak byla po rozvodu zmatená, zraněná, jak dlouho trvalo, než se zase smála jako dřív. Ale zároveň jsem nechtěla žít v utajení. Věřila jsem, že když jí Davida představím, uvidí to, co vidím já. Jeho laskavost. Respekt. Humor.
Jenže se to nestalo.
Hned první setkání dopadlo špatně. Adéla přišla do obýváku, kde jsme seděli u kávy, sotva pozdravila a beze slova odešla. Snažila jsem se to přejít. „Je jen nervózní,“ řekla jsem Davidovi a on chápavě přikývl. Ale pak přišly další a další drobné rány. Přestala mluvit o škole. Ignorovala Davida, když k nám přišel. Někdy řekla něco jízlivého – jako třeba když podotkla, že „máma si vybírá chlapy podle toho, jak moc jsou nudní“. Smála jsem se tehdy, ale uvnitř mě to bodlo.
A zhoršovalo se to. Začala schválně dělat nepořádek, když měl David přijít. Někdy se tvářila, že je nemocná, jen aby přerušila naše plány. Jindy tvrdila, že má úkoly, a pak jsem zjistila, že jen sedí na mobilu. Párkrát jsme si o tom zkusily promluvit, ale vždycky to skončilo hádkou. „Mě se nikdo neptá, co chci!“ zakřičela jednou. A mě to zasáhlo jako blesk. Možná měla pravdu. Možná jsem jí opravdu neřekla dostatečně, co pro mě David znamená.
A tak tu teď sedím. Je večer, David odešel dřív, protože atmosféra byla dusivá. Adéla bouchla dveřmi od pokoje a já sedím sama v kuchyni, zírám na svůj čaj a přemýšlím, co dál. Nechci se Davida vzdát. Vážně ne. Ale nechci ani ztratit Adélu. Jenže mám pocit, že tahle válka se nedá vyhrát. Buď zradím svou dceru, nebo sama sebe.
Zkoušela jsem všechno – mluvit s ní, dát jí čas, zapojit ji do společných aktivit. Ale je jako zeď. Vysoká, studená a neprůchodná.
V hlavě se mi neustále točí jedna otázka: Je možné milovat někoho nového a zároveň být dobrou matkou? Někdy si říkám, že možná dělám chybu. Že bych měla počkat, až Adéla bude starší, dospělejší. Ale pak zase vidím Davida, jak se směje, jak mi drží ruku, jak se ptá, jak se cítím. A vím, že tohle není něco, co bych měla jen tak zahodit.
Možná to chce víc trpělivosti. Možná musí Adéla projít vlastní cestou, stejně jako já. Možná to bolí, protože to na něčem záleží. A nejspíš mě chce mít jen pro sebe.
Nechci už ale být sama. Nechci se upínat na dceru. Protože ona jednou odejde a nebude brát ohled na to, že máma zůstane sama. A naplánovat si lásku „na potom“ také nefunguje. Láska není na zavolání a nikoho jako David už potkat nemusím. Jsem bezradná.
