Článek
Být prodavačkou byl můj dětský sen. Co pamatuji, tak jsem si jako malá neustále hrála na obchod a sestru jsem nutila, chodit ke mě nakupovat. Prostě pokladna a prodávání, to bylo moje. Nikoho tedy nepřekvapilo, když jsem šla na učňák, i když rodiče by mě radši viděli na střední škole a poté v teplé kanceláři. Maminka vždy říkala „vždyť můžeš dělat účetní. To je taky s čísly a je to aspoň pořádné zaměstnání.“. Ale prosadila jsem si svou.
Když o tom teď tak přemýšlím, tak mnohdy už jsem si řekla, že jsem měla poslechnout. Měla bych klid a necítila bych se jako hadr na podlahu, do kterého si kdekdo kopne. A já se nesmím ani ohradit, protože náš zákazník náš pán. Kolektiv na prodejně je fajn, to si nemohu stěžovat. I s vedoucí se dá mluvit. Problém jsou zákazníci. Tedy někteří. Většina je slušná, i když zdravení se dneska už moc nenosí. Když něco chce starší člověk, většinou pozdraví a poprosí. Střední generace a mladší už nezdraví a neprosí téměř vůbec. Asi jsem ufon, protože i když mi ještě nebylo ani třicet, zdravení beru jako základ. Ale dobrá, moje chyba.
Když na mě někdo haleká ve stylu „hej ty, co tam tak zacláníš!“, zatnu zuby a snažím se mile usmívat. Je to přece zákazník! A někteří zákazníci si rádi pletou prodavačku se služkou. Ale co už…
Co mi ale strašně vadí jsou lidé, kteří si myslí, že se mohou chovat, jako doma. Něco rozbalí, ochutnají a vrátí takto poškozené zpět do regálu. A my jen vybíráme, třídíme a vyhazujeme. A nejhorší bývají rodiče s dětmi. Děti lítají po obchodě, vyhazují zboží z regálu, sem tam si otevřou bonbóny, nebo čokoládu a co myslíte rodiče? Že by je napomenuli? Ani náhodou! Přece nebudou ničit jejich osobnost. Jsou to přece děti. A zaplatit, co děti poškodí? Tak o tom si nechte zdát. Když někoho i chytím a chci aby rodiče škodu zaplatili, řvou na mě a kolikrát i sprostě nadávají a vyhrožují. Přece jsou to děti a já hyena, co je nesnáší. Nedělají si nic ani z vedoucí. A co s nimi? To bychom tam museli mít policii trvale. Protože tyto problémy jsou čím dál tím častější.
A víte co? Zjistila jsem, že už ty děcka opravdu nesnáším. Jsou to nevychovaní spratci a i když chápu, že dostat na zadek by měli především rodiče za mizernou výchovu, neumím si pomoci. Asi je to pro mě ta nejlepší antikoncepce, protože v práci mi to stačí až až.
No neměla bych to jako účetní lepší?
