Článek
Myslela jsem si, že když přijde čas, má maminka pochopí, že i my máme své potřeby. Přesto jsem jednoho dne usedla ke kuchyňskému stolu a rozhodla se z ní promluvit.
„Mami, buď rozumná. Ten byt je velký, zbytečně nákladný. Stejně jsi tam sama.“ Řekla jsem to, jak to vidím, snažila jsem se být taktní. Vždyť je to jen praktické, uvědomovala jsem si — potřebujeme pokoj pro děti, pro Martina domácí kancelář. „Můžeš jít do domova důchodců, vím o jednom skvělém a nám by to moc pomohlo.“
Maminka se na mě podívala s nechápavým výrazem. Všechny ty roky tam žila, já jsem tam vyrůstala. Nechtěla jsem to říct špatně, nechci jí ublížit. Ale přiznala jsem si: ten byt by nám tolik pomohl.
Ona napřed mlčela, prostě stála a hleděla na mě. Když už pak něco řekla, byla to jen bolestivá výčitka.
„Víš co? Když se rozhodneš zůstat tady, tak za tebou už nebudeme jezdit. My máme svoje starosti. Nemůžu se pořád starat o tebe i o kluky a musíme vydělávat na nájem.“ Tohle do mě zasadilo bolest jako studený meč. Cítila jsem, jak se mi vše obrací v žaludku — ale nebyla to zrada. Byla to realita našeho života. Chtěla jsem se domluvit, chtěla jsem to vzít po dobrém. Ale copak to jde? Nechápe. Nechce pochopit. A přitom mě učívala, že rodina je na prvním místě. Jenže já už mám jinou, svojí rodinu. A ona má mě přece.
Odešla jsem ten večer naštvaná. Prásknutí dveří mi dlouho rezonovalo v hlavě. A mamka? Nebrala si to jen jako slova — ona tam seděla, mlčela, a pak to zasáhlo i mě. Protože mě bolelo, že to dopadlo takhle. Ale musím se bít za rodinu. Svojí rodinu.
V noci jsem nemohla spát. Myšlenkami jsem prolétávala dávné fotky - svoje první krůčky, naše společné pečení, léčení rozbitého kolena. Co se stalo? Jak jsme se tu ocitly? Sdílela jsem její vzpomínky stejně jako své — ale moje teď byly jiné. Fotky v albu mluvily tiše: ona už byla jen v pozadí, vzpomínkou. Méně volání, méně návštěv… a najednou bylo těch vzpomínek méně.
Přemýšlela jsem: chtěla jsem ji prostě pomoci, nechtěla jsem ji odstrčit. Nechtěla jsem přestat být dcerou, ale i já mám své potřeby. A ona by v domově měla další důchodce, nebyla by sama. Nemusela by pak sedět u okna a čekat, kdy přijedeme. Nemusela by pak každou chvíli telefonovat, kdy se za ní stavíme.
Tentokrát nevolala. Samotnou mě to překvapilo, protože jsem čekala telefon už druhý den a nic. K mému překvapení se ponořila do aktivit. Dala se dohromady s nějakou dávnou kamarádkou, či co. Začala chodit na přednášky, lázeňské procedury, výlety se spolujezdkyní, paní Hanou. Najednou měla spoustu aktivit. Čekala jsem a nic.
Nakonec jsem zavolala já. Zeptala jsem se, jak se má, i když jsem to už dávno věděla od známých. Pak jsem jen tak opatrně mezi řečí zmínila: „Tak co, už ses rozhodla s tím důchoďákem? Bude se ti tam líbit, uvidíš.“
„Nikam nejdu!“ Byla její striktní odpověď. “ Byt jednou bude tvůj, ale teď je můj a já se stěhovat nehodlám. Tady jsem prožila skoro celý život a tady taky umřu. A víc už se o tom nechci bavit."
A mám to. Moře pro kluky nebude. Dál budeme platit jak mourovatí, zatímco mamka si hoví ve vlastním. Tak kde je nějaká spravedlnost? Vůbec nevím, co dál. Jak se k tomu postavit. Martin je nekonfliktní, ten mojí mamku nechává na mě. A já jsem momentálně v koncích. Vždyť mi jde jen o rodinu!
