Článek
Byl to den, na který jsem se těšila celé týdny. Moje 30. narozeniny. Měla jsem konečně všechno, o čem jsem snila, svůj vlastní byt, práci, kterou miluju, a pocit, že si pomalu buduju vlastní život. Na dětství vzpomínám dost nerada. Mám mladšího bratra, kterého rodiče vždy protěžovali. Prostě syn je holt syn. Zatímco mě vždy odbývali oblečením ze sekáče a dárky z druhé ruky, on měl vždy všechno nové a stylové. Největší síla byly naše osmnácté narozeniny. Konečně, dospělým se stáváte jen jednou za život. Když bylo osmnáct mě, tak nějak se to přešlo. Od rodičů jsem dostala knížku, viditelně z antikvariátu, brácha mi ani nepopřál. Když bylo o dva roky později osmnáct jemu, rodiče udělali pompézní oslavu a koupili mu auto. Mě starou knížku, jemu auto!
Něco mě ale ten rodičovský přístup naučil. Postarat se sama o sebe. Vystudovala jsem vysokou školu, i když jsem si musela najít dvě brigády, protože naši mě podporovat odmítli. Prý že potřebují našetřit, aby mohli bráchovi dopřát nějakou kvalitní a prestižní školu.
„Ty jsi holka a žádnou školu nepotřebuješ,“ říkali .„Vdáš se a k čemu by ti byla?“
Po škole jsem si našla práci v zahraniční firmě a protože se mnou byl zaměstnavatel spokojen, nikdy jsem se nebránila ani tvrdé práci, ani přesčasům, dnes jsem na manažerské pozici a vedu celý tým. A mohu na rozdíl od bratra říct, že všechno, co mám, jsem získala vlastní tvrdou prací a vlastní zásluhou. Dokážu se o sebe postarat a jsem na to hrdá. Dokonce se mi podařilo našetřit na vlastní byt. Sice malý, ale jen můj. Vyšlo pár velkých projektů, které jsem měla na starosti a bonusy byly více než štědré.
Když se mi týden před třicátými narozeninami rezezvonil mobil a na obrazovce se objevil nápis „máma“, zpozorněla jsem. Její telefonáty byly řídké, ale vždy byly předzvěstí nějakého maléru. Tentokrát ale byla až podezřele milá.
„Přijď v pátek v šest k nám,“ řekla. „Chystáme ti malé překvapení a samozřejmě dárek.“
Představte si to, moji rodiče mě pozvali na narozeninovou večeři! A říkali, že mi chtějí dát něco speciálního. Měla jsem sice divný pocit, ale řekla jsem si, že jim třeba všechno konečně došlo a chtějí urovnat vztahy. Nemohla jsem se víc mýlit!
Seděli jsme všichni u stolu — máma, táta, já… a samozřejmě on, můj mladší bratříček David. Zlatý chlapec rodiny. Vždycky všechno pokazil, ale stejně ho všichni milovali. Já? Já jsem byla ta zodpovědná a poslušná. Ach jo, zase ty vzpomínky! K obědu máma uvařila mojí oblíbenou svíčkovou, i když brácha jí moc nemusí. Už to bylo divné.
„Máme pro tebe dárek,“ začal táta.
„Ale nejdřív bychom si měli vážně promluvit,“ dodala máma a upřela na mě ten svůj zvláštní pohled. Věděla jsem okamžitě, že něco není v pořádku.
David sklopil hlavu.
„Má dluhy,“ řekl táta napřímo. „Velké! A jestli je nezaplatíme, přijde o všechno.“
Nechápala jsem: „A co s tím mám společného já?“
Máma se jen usmála. „Máš přece ten byt, zlatíčko,“ nadhodila lehce. „Kdybys ho prodala, mohli bychom to všechno vyřešit. Pomohla bys své rodině. Rodina je přece od toho, aby si pomáhala!“
V tu chvíli jako by mi někdo vyrazil dech. Celý můj život jsem pracovala, šetřila, odříkala si. A teď… teď mi chtějí vzít jediné, co mám. A proč? Aby zachránili jeho. Bratra, který si žije, jak chce, a když padne na dno, rodina obrací oči na mě. Já - rodinný bankomat? Spoléhají na to, že vždycky sklopím krovky a udělám, co po mě chtějí. Ale tohle ne! Nepřichází v úvahu!
„Tohle je tedy můj dárek k narozeninám?“ zeptala jsem se tiše.
Nikdo neodpověděl.
Zvedla jsem se, položila ubrousek na stůl a podívala se na ně.
„Já nejsem jeho záchranné lano,“ řekla jsem stále pozoruhodně klidně. „A vy nejste moje rodina, když si myslíte, že je tohle v pořádku.“
Odešla jsem. Slzy se mi draly do očí, ale hlavu jsem držela rovně.
Ten den jsem přišla o iluze. Ale zachovala jsem si svůj byt. A víc než to — našla jsem svoji hrdost. Tiše jsem doufala, že to tím skončilo. Cestou domů jsem ale slyšela, jak mi na mobil chodí jedna zpráva za druhou. Když se za mnou zavřely dveře bytu, vzala jsem mobil, že se podívám. Zprávy od matky, otce, i od Davida.
„Jsi sobecká a namyšlená, tak jsme tě nevychovali,“ přišlo od táty.
A chvíli na to ještě: „Jestli ty dluhy nezaplatíš, máš nás všechny na svědomí. I se svojí hamižností.“
Máma poslala: „Rodina si má pomáhat, ty už nepatříš do naší rodiny. Už tě nechci nikdy vidět!“
Největší síla ale přišla od bráchy: „Ty sobecká mrcho, ze všeho nejvíc ti přeju, ať se těmi penězi udávíš. Ty si ani chlapa nikdy nenajdeš, protože o takovou bestii by si nikdo nepopřel ani kolo!“
Najednou to na mě všechno dolehlo a já se rozbrečela. Copak si vážně mysleli, že prodám vlastní byt, abych zaplatila dluhy, které nasekal David?
Druhý den byla naštěstí sobota a nemusela jsem do práce. Seděla jsem u stolu, pila kafe a přemýšlela, co bude dál. Po chvíli mi to došlo. Otevřela jsem bankovnictví a zrušila trvalý příkaz, kterým jsem každý měsíc přilepšovala rodičům, protože rodina si má pomáhat. Napsali to ale jasně. Už nejsem rodina. Tak aspoň ušetřím. Pak jsem zablokovala čísla rodičů i bratra. Až to zjistí, tak to bude rodeo! A já opravdu nemusím mít všechno.
Chvíli byl klid. Neslyšela jsem o nikom z nich a aspoň jsem se mohla v klidu soustředit na práci.
Jedno odpoledne, když jsem ještě seděla v kanceláři, volali z recepce: „Jsou tu nějací lidé a tvrdí, že jsou vaši rodiče a musí s vámi nutně mluvit.“
„Jdu dolů,“ odpověděla jsem unaveně.
„Jsem v práci a máte pět minut,“ řekla jsem hned na uvítanou.
„Proč jsi nám přestala posílat peníze? Davidovi odmítáš pomocí i tím nejmenším a teď se ještě mstíš i nám?“ Začala máma.
Povzdechla jsem si: „Nemstím se, ale napsali jste to jasně. Nejsem už vaše rodina a nechcete mě nikdy vidět. Tak nebudu posílat peníze cizím lidem.“
„Jestli ty peníze nebudeš posílat a jestli nezaplatíš ty Davídkovo dluhy, zničíme tě!“ Rozkřičela se máma, až se recepční otočila. „Táta má konexe, zajistí, aby tě vyhodili z té tvojí práce a nezaměstná tě nikdo ani jako uklízečku!“
„Pozor paní, jaká volíte slova,“ ozvalo se za mými zády.
Stál tam můj kamarád a podnikový právník Luděk.
„Jsem právníkem v této firmě a jestli nepřestanete s výhrůžkami, můžeme se také potkat u soudu,“ dodal klidně. „Mimochodem, četl jsem zprávy, které jste poslali tady slečně Pokorné a mám je všechny uložené.“
Rodiče se otočili na podpatku se slovy: „Ona si na nás zve právníka!“ Odešli.
Luděk se na mě obrátil:"Jsi v pořádku?"
A já v tu chvíli věděla, že jsem.
„Teď už ano!“ Usmála jsem se.
