Článek
V Praze. Žiju v bytě, který jsem si koupila sama, bez hypotéky. Ne, nechci se chlubit. Jen… mám pocit, že to musím někomu říct, protože v očích mojí rodiny to stejně nikdy nebude dost.
Byla jsem vždycky ta druhá. Moje sestra, Lenka, je o dva roky mladší. Rodiče ji zbožňovali. Jejich malá princezna. Já byla ta rozumná, ta, co pomáhá, drží krok zpátky, nevyžaduje pozornost. A taky ta, která se vždycky „nějak postará“. Když bylo Lenčino svatební album drahé, Magda přispěla. Když táta boural auto a nechtělo se mu ho hlásit na pojišťovnu, Magda poslala peníze. Když maminka potřebovala nový sporák, Magda koupila.
Ne že bych to nechtěla udělat. Jen jsem naivně doufala, že si toho někdo všimne. Že jednou někdo řekne: „Díky, Magdi, vážíme si toho.“ Ale místo toho jsem dostala jen další prosbu. A pak další.
O tom, že rodiče přepsali dům na Lenku, jsem se dozvěděla náhodou. Lenka mi to řekla při obědě u mamky, jako by to byla poznámka pod čarou.
„Jo, a už je to oficiální. Barák je na mě. Kdyby se něco stalo, ať je to jednodušší,“ řekla s úsměvem, jako kdyby to byla nějaká formalita.
Seděla jsem tam, vidličku zastavenou v půlce cesty k ústům, a jen jsem přikývla. Nikdo se neobtěžoval mi to říct předem. Nikdo se nezeptal, jestli s tím souhlasím, nebo co si o tom myslím. Vždyť jsem tam vyrůstala taky. Ale to se asi nepočítá.
Minulý měsíc mi volala mamka.
„Magdi, potřebujeme s tátou trochu pomoct. Ta střecha na domě je v hrozným stavu. Víš, kolik to dneska stojí. Řemeslníci, materiál…“
„A co Lenka?“ zeptala jsem se bez obalu.
„No jo, ale víš, jak je to u nich teď složité. Děti, hypotéka, školka…“
„Ale ten dům je její, mami.“
Ticho. Pak povzdech.
„Magdi, přece si nenecháš vlastní rodiče na holičkách.“
To bylo přesně to, na co jsem čekala. Ta věta. Citové vydírání, které znala nazpaměť. Ale tentokrát jsem neuhnula.
„Mami, já vám pomáhala celý život. Vždycky. Teď je ten dům Lenky. A já… já už prostě nechci. Nechci být jen peněženka, kterou otevřete, když se vám to hodí.“
Další ticho. Pak zavěsila.
Myslela jsem si, že to bude konec. Ale nebyl.
Začaly mi chodit zprávy od známých z vesnice. „Co to slyším, Magdo? Rodiče v nouzi a ty se otočíš zády?“ nebo „To se ti tam nahoře v Praze tak zvedl nos?“ Nejvíc mě bodlo, když mi napsala stará sousedka: „Tvoje maminka plakala v obchodě, že neví, co bude. Že jsi jí řekla, ať si poradí sama.“
Zavolala jsem mamce. Chtěla jsem to slyšet od ní.
„Řekla jsi to lidem?“ zeptala jsem se.
„Tak nějak to vyplynulo… Víš, lidé se ptají. A já už nevím, co říct. Bolí mě to, Magdi. Co jsme ti udělali?“
„Přepsali jste dům na Lenku, aniž byste mi to řekli. A pak čekáte, že já ho opravím.“
„Ale ty na to máš!“
„A co mám já?“ vyjela jsem. „Kromě peněz, co mám já od vás? Kdy ses mě naposledy zeptala, jestli jsem šťastná? Kdy jsi mi řekla, že mě máš ráda jen tak?“
Plakala. Tentokrát doopravdy. A já taky.
Zavěsila. Znovu.
Dnes je to měsíc od toho hovoru. Nevolala. Nepíše. Ani Lenka ne. Jen dál slyším šeptandy, kdykoli přijedu do vesnice. Lidé se dívají, šeptají si. Jako bych byla bezcitná kariéristka, která zapomněla, odkud pochází.
Ale já nezapomněla. Já si to pamatuju až moc dobře.
Pamatuju si ty tiché večery, kdy jsem pomáhala tátovi štípat dříví, zatímco Lenka byla u kamarádky. Pamatuju si, jak jsem mamce vařila, když byla nemocná, a ona pak vyprávěla sousedce, jak se o ni krásně stará Lenka. Pamatuju si, jak jsem si sama platila vysokou školu, protože „na dvě holky už nezbývalo“.
A dnes… Dnes mám svůj život. Svoje hranice. A poprvé za dlouhou dobu je nehodlám překročit.
Možná o mě budou lidé mluvit. Možná mě rodiče budou mít za nevděčnou dceru. Ale já vím, že jsem udělala to, co bylo správné – pro mě.
A možná, možná jednoho dne pochopí i oni.
Ale i kdyby ne… já už vím, že moje hodnota nespočívá v tom, kolik komu pošlu peněz.
