Článek
Stěhování z města na venkov není nový fenomén. Ale zatímco dřív se lidé vraceli do rodných vesnic kvůli dědictví nebo stáří, dnes o tom začínají uvažovat i čtyřicátníci, kteří donedávna žili v tempu městského života. Patřím mezi ně. A i když jsem si myslela, že bych město nikdy neopustila, čím dál víc mi docházelo, že přes veškeré pohodlí ztrácím něco mnohem důležitějšího – kontakt se skutečným životem.
Ráno vstát, hodit děti do školky, běžet do práce, oběd sníst mezi e-maily, večer supermarket, Netflix a do postele. Opakovat. Na první pohled normální rytmus. Ale po letech jsem si uvědomila, že se mi dny slévají do jednoho. Žiju v neustálém spěchu, bez chvil ticha, bez klidu. Přitom mám vše, co jsem chtěla – práci, pohodlí, kulturu na dosah. Jenže zároveň jsem pořád unavená. A čím víc věcí jsem měla „na dosah“, tím víc mi unikal pocit opravdového života.
Zlom přišel nečekaně – o letních prázdninách, které jsme trávili s dětmi u mé maminky na vesnici. Najednou jsme vstávali bez budíku, běhali po louce, pekli bublaninu ze švestek přímo ze stromu. Děti se vrátily špinavé, ale šťastné. A já poprvé po dlouhé době cítila, že dýchám.
Pár týdnů klidu mi ukázalo, jak odpojená jsem od všeho podstatného. Nebo nepodstatného? Můj městský život mi najednou připadal jako kulisa. Krásná, ale prázdná. A já jako pouhý divák představení, které mi najednou přišlo tak cizí.
Nechci idealizovat. Život na venkově není idylka. Je to těžší. Dřív jsem měla vše pět minut od domu. Teď musím plánovat – nákup, lékaře, kroužky pro děti. Zima není jako ve městě, když vám napadne půl metru sněhu a silničáři dorazí až odpoledne. A nečekejte, že vás tu někdo ušetří práce – na venkově se seká tráva, řeže dřevo, spravuje plot.
Ale právě v tom je ta síla. Práce tady má smysl. Je konkrétní, hmatatelná, je vidět. Když posekáte zahradu, vidíte výsledek. Když upečete chleba, cítíte ho. Méně scrollování, víc konání.
Ve městě jsme se s lidmi míjeli. Každý pospíchal, z očima zapíchnutýma do mobilu. Tady se lidé zdraví. Ne proto, že se znají, ale protože se to tak patří. Zastaví se, když nesete těžkou tašku. Nabídnou vajíčka, protože slepice snesly víc. Ano, drby tu jedou, jak ve Slunce, seno… Ale spolu s nimi i pomoc, když se něco stane.
Učím se znovu mluvit s lidmi, dívat se jim do očí a naslouchat. Místo „Jak se máš?“ jen tak z povinnosti se tu skutečně ptáme, jak se kdo má. A máme čas na odpověď. Nejen to „fajn“ s nepřítomným úsměvem.
Mnoho rozhodnutí jsem dělala s ohledem na děti – a tohle nebyla výjimka. Chtěla jsem, aby zažily dětství jako já. Ne mezi obrazovkami, ale mezi stromy. Aby poznaly, že jogurt neroste na regálu v supermarketu, ale vyrábí se z mléka. Že slepice není jen pohádkové zvíře, co shání vodu kohoutkovi. Aby měly prostor, ve kterém se mohou nudit – protože z nudy se rodí fantazie.
Na vesnici mají menší výběr kroužků, ale víc prostoru k volné hře. Místo do obchodního centra chodíme do lesa. Místo tabletu bereme knížku. A večer usínají unavení, ale spokojení.
Na papíře jsem přišla o mnoho výhod: kulturu, dostupnost, anonymitu. Ale získala jsem něco, co se v městě kupuje jen těžko – klid, smysl a opravdovost.
Život na venkově je těžší. Musíte víc plánovat, víc se zapojit, víc pracovat rukama. Ale za to všechno dostáváte život, který má strukturu, hloubku a rytmus. Ráno nevstávám s mobilem v ruce, ale s výhledem na mlhu nad loukou. A večer neusínám s přehlcenou hlavou, ale s pocitem, že jsem prožila den, ne ho jen přežila.
Nechci tvrdit, že město je špatné. Pro mnoho lidí je správnou volbou. Ale je dobré vědět, že existuje i jiná cesta. Cesta, která není snadná, ale je poctivá. Cesta zpátky k sobě, k přírodě.
A právě proto mizím z města a je to moje nejlepší rozhodnutí.
