Článek
Také už jste to někdy slyšeli? Je to taková velice oblíbená mantra, skoro zaklínadlo všech těch samozvaných vztahových koučů i běžných lidí v diskuzích, kteří se snaží radit osamělým duším.
Jo, milí zlatí, říká se to hezky. Nejspíš je to i dobře míněno, ale realita všedního života je na hony vzdálená. Pokud už někdo má vztahové problémy, nejspíš nebude ani sebevědomý a už vůbec ne spokojený.
Jak se to dělá, milí rádci?
Vezměme si to od „podlahy“… Člověk, tedy v tomto případě žena (abych byla konkrétnější, protože mužský pohled na věc nemám) je sama. Nejspíš jí samota nevyhovuje, protože hledá někoho, kdo by jí měl jen prostě lidsky rád. Zatím má jen vtíravý pocit, že je všem ukradená a kdyby nebyla, ani si toho nikdo nevšimne. Člověk je tvor společenský a i ten největší introvert potřebuje nějakou svojí kotvu, někoho, koho může vzít za ruku. Pokud někdo tvrdí, že mu samota vyhovuje, sorry, nevěřím. Nejspíš skutečně sám vůbec není.
Osamělost je doslova nemocí dnešní doby a pomalu a jistě se stává epidemií. Kam se hrabe covid! Vakcínu na samotu zatím nikdo nevynalezl. A že by to bylo na Nobela!
A teď k těm tak oblíbeným „knížecím“ radám. No, ona je to vlastně asi pravda. Sebevědomý a spokojený člověk je zároveň přitažlivý, protože z něj sálá pohoda. Jenže… Pokud je někdo v pohodě, spokojený, nechce obvykle nic na svojí spokojenosti měnit. Měnit chce ale ta naše prozatím imaginární (ale v mnoha ženách zcela reálná) žena.
Je sama. Už dlouho. Rodina na ní kašle, protože má svojí práci a svoje starosti (poznáváte se?). A protože jí to ale vůbec nevyhovuje a je tak nešťastná, chtěla by konečně zase někoho najít. Když se nedaří, obrátí se na odborníka. A ten poradí co? No, přesně to, co jsem psala na začátku.
To si jako dělá srandu?
Jak má být spokojený někdo, kdo je nešťastný? To si má říct „tak a od teď jsem šťastná a spokojená, že jsem sama a nikdo o mě nestojí!“ ? To jako vážně? A jak se to uvádí do praxe? Kde má člověk ten přepínač, aby se mohl přepnout ze smutku do štěstí? A ne, žádný pes, kočka, nebo králík to opravdu nespraví.
Jak má být sebevědomý člověk, jehož sebevědomí dostává dnes a denně na frak nezájmem a odmítáním okolí? Člověk se snaží, chodí mezi lidi a setkává se jen s ostentativním nezájmem. To má zvednout sebevědomí? Bezva, zajímavá metoda.
Vlastně už nějakou dobu uvažuju o tom, že se k nějakému tomu kouči sama objednám a tak trochu mu do těch jeho rad hodím vidle. Ale možná překvapí. Možná dokáže udělat zázrak a přesvědčit člověka, že to, z čeho je nešťastný, ho vlastně uspokojuje. Třeba i zjistím, že to, co považuji za nesmyslné tahání peněz z důvěřivců a zcela nečestné obohacování se na lidském neštěstí, má nějaký smysl. Zatím tomu ale nevěřím.
