Článek
Když jsem nastupovala po škole do zaměstnání, tak nějak se předpokládalo, že tam budu i odcházet do důchodu. Změna zaměstnání se nejen nenosila, ale ani nepodporovala. Za všechno hovoří i to, že když jste chtěli jít jinam, výpovědní doba byla devět měsíců. Dovede si to někdo z mladých představit?
Přišla léta devadesátá a všechno se překotně měnilo. Prý na demokratický systém. Podle toho, jak se v té době kradlo, představy o demokracii měli lidé různé. Změnila se ale i výpovědní doba. Ne tak kvůli zaměstnancům, jako spíše zaměstnavatelům. V té době se téměř všude restrukturalizovalo a hromadně propouštělo, tak bylo potřeba lidí vykopnout rychleji. Ale nenechte se mýlit. Stále platilo, že kvalitní a ceněný pracovník je ten, který si váží práce a je věrný zaměstnavateli. A vděčný za to, že ho vůbec zaměstnává. To jsme poslouchali dnes a denně - buďte vděční, že vás vůbec zaměstnáváme, protože my vás živíme! Pokud někdo měnil práci jak ponožky, jako se to dělá dnes, koukali na něj jako na líného nemakačenka, co není k ničemu. A jak moc se o takového člověka zaměstnavatelé prali, si jistě umíte představit. A možná vás překvapí, že tato představa vydržela dost dlouho, hluboko do nového tisíciletí.
Dnes hlavně mladší generace razí heslo, že dva roky u jednoho zaměstnavatele je tak akorát. Zaměstnavatel musí neustále někoho zaučovat, ale přizpůsobil se. A lidé tak sbírají zkušenosti a znalosti a samozřejmě si zvyšují mzdu. Takže konec dobrý, všechno dobré. Jenže…
Co se od začátku divokých devadesátých nezměnilo ani o píď, je přístup k lidem nad padesát. Také by chtěli měnit práci, získávat nové zkušenosti a zvyšovat si příjem. Jenže jim to není umožněno. Když starší člověk přijde o práci, zůstává na úřadu práce podle statistik i několik let a s novou prací si většinou finančně pohorší. Všichni kolem na něj koukají jako že může být geront ještě rád, že ho někdo vůbec zaměstnal. Pak odejděte dobrovolně a zkoušejte nabírat zkušenosti! A mladí na takové zaměstnance koukají jako na hlupáky a líné vši, co si nezaslouží ani ten plat, co mají, protože nerostou. A je z toho začarovaný kruh.
Mladí si stěžují, jak špatně na tom jsou a jak královsky jsme se měli my. Měli jsme se ale královsky? Většinu našeho pracovního života se přecházelo na nový, dnešní systém. Mladí už přišli k hotovému a jediným limitem jim jsou jejich touhy. Mohou dělat co chtějí, vyzkoušet si co chtějí, mohou odejít do ciziny ať na zkušenou, nebo na trvalo, mohou cokoliv si vzpomenou. A přesto si stěžují. Víte, měnila bych hned. Měla jsem sny, spoustu snů, teď už zůstal jen jeden - nedostat se na úřad práce.
