Článek
Zase to hektické ráno, vzbudím se dlouho před zazvoněním budíku, ale ne a ne vylézt. Pak to jde už v rychlém sledu: postavím se na nohy, kartáček do pusy, studená voda na obličej, záchod, převléct, napít, rychlá snídaně, kafe do ruky. Nemám termo hrnek, cpu to do zavařovačky. Co už, v zimě alespoň zahřeje. Vlak odjezd za minuty, běžím. A ejhle. NEMÁM MOBIL.
Nic se neděje. Ale opravdu se nic neděje? Průvodčí: Jízdenku prosím. No, mám ji v mobilu, tak platím. Ve vlaku většinou vyřizuju a lepím resty. Teď koukám z okna. Je to docela příjemný, sníh a ranní sluníčko je jako balzám na duši.
Ale jsem nervózní, nemám takový ten denní chleba. A tuším, že dneska se bude něco dít. Oběd jsem jak na trní. Jak to asi dělali lidi kdysi? Když napsali dopis a čekali třeba čtrnáct dní než dojde, dotyčný si ho přečte a uráčí se odpovědět a pak zase pocestuje zpět s odpovědí. Chcípla bych. Potřebuju odpovědi teď a tady. Nemám čas čekat na to co bude. A nemám čas na tydle myšlenky, musím makat.
Hurá třetí hodina odbila, mám padla. Na nádraží si kupuju nový Respekt. V anketě je otázka: Co byste chtěli, aby tady po nás zůstalo za 30 tisíc let? Alena Stašková odpovídá, že lidé (v období Starého zákona) vše důležité ryli do kamene. Co za tisíciletí zůstane v našem podnebí z papíru nebo ze serverů terabyty dat? A tak zase začínám přemýšlet, co je opravdu důležité a co má v životě smysl. A koukám z okna. Je to fakt uklidňující jen tak vyple čumět z okna. A je to úplně jiné vyplé než vyple u scrollování na mobilu.
Jestli někdo čeká, že jsem došla k tomu, co má v životě smysl, bude zklamaný. Pořád to nevím, ale vím, že se těžko dělají nějaká zásadní rozhodnutí, když jsme zaseklí v tom věčném stereotypním kolečku bez času sami se sebou. Chvíli jsem měla pocit, že už jsem fakt blízko. Jenže pak prásk. Rychle domů. Ve dveřích děti, muž. Všichni něco chtějí. Já vlastně taky. A pak padla ta věta: „Pořád ti zvonil mobil.“
Už se k němu ženu, už na něj koukám. SMS, Whatsapp, zmeškané hovory. Do toho zase zvoní. K****. Po téměř dvou hodinách dotelefonováno a dovyřizováno. Kromě jedné věci, která trvala vyřídit pár minut asi nic nehořelo. Ale upřímně jsem vyflusaná. Jen tak, z ničeho.
Sedám na gauč, dvě decinky portského by to mohlo spravit a netflix jak by smet. Vypiju si to hezky sama doma, bez lidí (kamarádce píšu, že nepřijdu). Vlastně to byl den, kdy se zase nestalo nic. Co je ale třeba k tomu, aby se už konečně stalo NĚCO?
A následující ráno? Jsem ve starých kolejích.
