Článek
Návrat z léčebny byl jako chůze po tenkém ledě. Dům v tiché vesnici, který měl být rájem, mi najednou připadal jako vězení. Každé stéblo trávy se ohýbalo v nudném rytmu. Klára na mě dohlížela jako ostříž. Drželo mě to střízlivého, ale v hloubi duše rostl nebezpečný pocit: Už nejsem chlap. Jsem jen vyléčený pacient.
Pak se u plotu zastavil stříbrný Mercedes. Pan Marek. Patřila mu polovina lesů a druhá polovina lidí v okrese.
„Slyšel jsem, že jsi jezdil ve městě, Petře,“ řekl Marek, aniž by vypnul motor. „Potřebuju někoho, kdo má v rukách cit a v hlavě klid. Dcera má svatbu. Je potřeba převézt pár historických kousků vína a darů z mých skladů v pohraničí. Křehké věci. Žádný náklaďák to nesmí dostat do ruky. Uděláš mi to za pětadvacet tisíc?“
Rozsvítily se mi oči. Peníze na novou střechu! A hlavně – konečně zase volant v ruce. Kláře jsem zalhal o výpomoci s nábytkem.
Falešné dno
První cesta proběhla hladce. U té druhé mi to nedalo. Zastavil jsem na lesní cestě a nakoukl pod uvolněnou desku falešného dna, které tam předtím nebylo.
Ztuhla mi krev. Žádné víno. Mezi slámou se leskly balíčky v černé fólii a vedle nich ležely zbraně. Šok byl tak silný, že se mi ruce okamžitě rozklepaly. Tím starým, známým způsobem. V hlavě zařvala jediná myšlenka: Potřebuju panáka. Jeden mě uklidní.
Sáhl jsem pod sedadlo. Moje „pojistka“. Tajná placatka vodky.
V tu chvíli se v dálce objevila světla. Nebylo to Markovo auto. Policie? Konkurence? Zhluboka jsem nasál pach benzínu a starého čalounění. To mě ukotvilo. Třas v rukou nezmizel, ale změnil se. Už to nebylo volání po alkoholu. Byl to adrenalin.
„Ne dneska,“ zavrčel jsem a placatku vyhodil hluboko do křoví. „Dneska ne.“
Útěk tmou
Světla za mnou byla ostrá. Terénní vůz. Nejel jsem jako blázen, jel jsem jako chirurg. Využíval jsem každý stín. Věděl jsem, že o kilometr dál se cesta větví k opuštěnému lomu.
Těsně před zatáčkou jsem udělal šílenou věc – zhasl jsem světla. Na pár vteřin se svět ponořil do absolutní tmy, proříznuté jen měsíčním svitem.
„Tady,“ zamumlal jsem si pro sebe a strhl volant na úzkou, zarostlou cestu pro traktory. Auto za mnou mě v té tmě přelétlo a zmizelo směrem k lomu. Vypnul jsem motor a v naprostém tichu čekal, dokud se mi srdce neuklidnilo.
Čistý stůl
Dojel jsem ke skladu se zpožděním. Marek čekal s kamennou tváří.
„Kde jsi byl tak dlouho?“
Vystoupil jsem s ledovým klidem: „Měl jsem v patách hlídku. Musel jsem to vzít přes starou cihelnu a chodit hodinu v lese. Jestli chceš, aby to příště jezdilo včas, kup si vrtulník. Já končím.“
Marek na mě chvíli hleděl, pak jen pokývl a podal mi obálku.
Domů jsem dorazil nad ránem. Klára seděla v kuchyni a pila čaj. Položil jsem peníze na stůl.
„Na tu střechu,“ řekl jsem tiše.
Hledala v mých očích agresi nebo závoj alkoholu. Našla jen únavu a zvláštní klid.
„Už žádné kšefty, Petře?“
„Už žádné kšefty,“ slíbil jsem. „Půjdeme radši nakrmit ty slepice.“
Pochopil jsem jednu věc. Největší dobrodružství není úprk před mafií. Je to schopnost ráno vstát, podívat se do zrcadla a mít ruce, které drží jen krmení pro drůbež a ruku své ženy.
