Článek
Znáte ta rána, kdy budík zvoní jako zběsilý, ale postel vás prostě odmítá pustit? Přesně do takového dne se probudili Petr s Klárou. Jenže to, co začalo jako nevinná touha po volném dni, skončilo jako mezinárodní zdravotní krize na lokální úrovni.
Leželi v posteli, koukali do stropu a vymýšleli, jak se vyhnout pracovním povinnostem.
„Dovolenou už nemáme, tu jsme vyplýtvali na opravu střechy,“ mrzoutsky podotkl Petr.
Klára se otočila na bok a spiklenecky se usmála. „A co takhle hodit se marod?“
Jak se domluvili, tak udělali. Petr zavolal svému dispečerovi a Klára šéfovi do obchodu. Do telefonu nasadili ty nejvíc ubohé hlasy, jaké dokázali ze svých hrdel vymáčknout. Zakašlali, postěžovali si na řezání v krku, rýmu a horečku, která jim prý nedovolí ani vstát.
V práci jim to bez mrknutí oka uvěřili a oba tak získali nečekané volno až do konce týdne. Aby si společný čas užili na maximum, sbalili si tašky a tajně odjeli na pronajatou horskou chatu kousek nad vesnicí.
Jenže osud má občas hodně specifický smysl pro humor.
Akce Kulový blesk na krajské hygieně
Zatímco si Petr s Klárou vařili na chatě kávu, starostovi vesnice zazvonil telefon. Volali z krajské hygienické stanice:
„Pane starosto, buďte na pozoru. V kraji se šíří nový, extrémně agresivní virus. Mezi hlavní příznaky patří kašel, horečky, bolesti v krku a silná rýma.“
Vyděšený starosta neztrácel čas. Okamžitě zapnul vesnický rozhlas. Z amplionů se ozvalo hrozivé praskání a starostův třesoucí se hlas vyhlásil stav ohrožení.
Ve vesnici propukla okamžitá davová panika:
Do půl dne lidé vytáhli ze skříní staré roušky.
V samoobsluze se během hodiny vykoupila veškerá rýže.
Sousedé od sebe začali skákat na vzdálenost tří metrů.
Starosta operativně rozhodl, že je potřeba zřídit karanténní zónu pro nakažené. A jako ideální, dokonale izolované místo vybral… horskou chatu nad vesnicí.
Invaze marodů
V atmosféře totální paranoie stačilo, aby někdo na ulici popotáhl nosem nebo si odkašlal, a už ho sousedé v ochranných oblecích hnali do kopce. Následující den tak na chatu doputovala skoro polovina vesnice.
Petr zrovna popihořel čaj u okna, když si všiml, že se k chatě blíží průvod kašlajících sousedů s kufry v rukách. Vyděšeně probudil Kláru.
„Kláro, vstávej! Máme obrovskej průšvih. Jestli nás tu uvidí, dojde jim, že jsme si ty symptomy vymysleli a celou tu hysterii jsme spustili my!“
V panice popadli věci a zadním vchodem skrz les utekli zpátky do svého domu. Okamžitě zamkli a Petr vytočil číslo jejich sousedky, paní Růženky, aby zjistil, co se děje.
„Petříku, to je konec!“ naříkala Růženka do telefonu přes látku roušky. „Smrtící virus napadl naši vesnici! Všichni marodi už jsou izolovaní na té chatě v horách a starosta tam teď posílá i zbytek lidí, co vykazují sebemenší známky rýmy!“
Když se do toho vloží odborníci
Do večera už byla v karanténě na horské chatě doslova celá vesnice. Chata praskala ve švech, lidé se tísnili na chodbách a starosta hrdě sepisoval hlášení o tom, jak perfektně zvládli izolovat ohnisko nákazy.
V tom mu telefon zazvonil znovu. Opět hygiena.
„Pane starosto, jedeme k vám na kontrolu. Jaká je situace?“
„Vše pod kontrolou, celá vesnice je v bezpečné izolaci na horské chatě!“ hlásil pyšně starosta.
Na druhé straně linky nastalo hrobové ticho, které vystřídal šokovaný výkřik: „Vy jste se zbláznil?! Vždyť vám mluvím o nové formě ptačí chřipky! Lidem absolutně nic nehrozí, na člověka se ten virus vůbec nepřenáší! Vy jste zavřel zdravé lidi do chladné chaty?!“
Sliby se mají plnit
Když starosta s ostudou vyhlásil konec poplachu, celé vesnici spadl kámen ze srdce. Lidé si sundali roušky a s úlevou (a pořádným vztekem na starostu) se vrátili do svých domovů.
Večer seděli Petr s Klárou v obýváku, unavení, jako by opravdu odpracovali dvanáctihodinovou směnu. Klára se podívala na Petra a unaveně se usmála.
„Tak co, zítra zase rýma?“ rýpla si.
Petr rezolutně zavrtěl hlavou: „Slibme si jedno. Už nikdy, ale opravdu nikdy nebudeme simulovat. Příště radši půjdu do práce i se skutečným zápalem plic.“
