Článek
Sobotní ráno jako malované. Slunce příjemně hřálo a Petr u snídaně nadhodil nápad, který okamžitě sklidil úspěch u celé rodiny: „Co kdybychom vyrazili na houby?“
Klára i děti nadšeně přikývly. Zabalili batoh – velkou svačinu, láhve s vodou, kapesní nožík a samozřejmě proutěný košík. O pár desítek minut později už celá rodina kráčela pod klenbou místního lesa.
Děti se smály, Petr s Klárou si povídali a Bivoj spokojeně kličkoval mezi stromy a radostně vrtěl ocasem. Idylka se zdála být dokonalá.
Jenže v přírodě se situace mění z minuty na minutu.
Najednou se citelně ochladilo. Modré nebe bleskově vystřídala těžká, inkoustově černá mračna. Než stačil Petr zavelet k návratu, spustil se obrovský liják. Blesky trhaly oblohu na kusy a hromy burácely tak silně, až se třásla zem pod nohama.
Útěk do betonového bezpečí
„Támhle! Utíkejte tam!“ vykřikl Petr a ukazoval mezi husté smrky, kde ze země vyčníval betonový skelet starého předválečného vojenského bunkru.
Celá rodina i se psem se v poslední vteřině vřítila dovnitř, do temného bezpečí silných zdí.
Hodiny ubíhaly a bouřka venku neustávala. Naopak, den se začal pomalu lámat v noc a v lese nastala absolutní tma. Petr se podíval na spící děti a unaveně vydechl: „Uf, ještě že jsme si vzali tak bohatou svačinu a natrefili na tenhle bunkr. To jsme měli obrovské štěstí.“
Klára se k němu přitiskla a zatřásla se chladem. „To ano, Petře… ale je tu neskutečná zima a nevidíme si ani na špičku nosu. Do rána tady v tom betonu umrzneme.“
Petr věděl, že má pravdu. Rozhodl se jednat.
Noční bojové zadání
Vylezl z bunkru ven do chladné, deštěm provoněné noci v naději, že najde aspoň trochu suchého dříví, kterým by v rohu bunkru rozdělal malý oheň. Kousek od bunkru narazil na malý potůček, kolem kterého rostly břízy. V závěji tmy se usmál – březová kůra hoří, i když je mokrá.
„Mám já ale vážně šťastný večer,“ pomyslel si.
Jenže jeho štěstí mělo jepičí život.
Z houští kousek před ním se ozvalo temné, hluboké chroptění a funění. Petr ztuhl. Když jeho oči zaostřily do tmy, spatřil obrovskou, naježenou bachyni divočáka. A hned za ní se motalo několik malých pruhovaných selat. Máma prase chránila své mladé a Petrova přítomnost se jí ani trochu nelíbila.
Petr na nic nečekal. Na nějaké hrdinství nebyl čas. Hodil kůru za hlavu a bral nohy na ramena tak rychle, jak to jen šlo.
Prase vyrazilo za ním. Petr uviděl první urostlý strom, s obrovským přívalem adrenalinu vyskočil na nejnižší větev a vyškrábal se co nejvýš do koruny.
Rozzuřená bachyně dole pod ním chvíli kroužila a nespokojeně chroptěla, než se s mladými stáhla zpátky do houští. Petr se však neodvážil slézt. V nepohodlném rozsochu větví, promrzlý a vyděšený, nakonec strávil celou noc až do svítání.
Ranní zúčtování
Když ráno konečně vyšlo slunce a les zalilo hřejivé světlo, Petr se zlámaným tělem slezl dolů a spěchal zpět k bunkru. Když vešel dovnitř, našel Kláru, děti i Bivoje schoulené těly na tělo. Všem viditelně drkotaly zuby.
Klára se na něj unaveně otočila a slabým hlasem pravila: „Petře… tak takhle jsem si to houbaření tedy nepředstavovala. Kde jsi byl proboha celou noc?!“
Petr si povzdechl a začal si oprašovat jehličí z bundy: „Na stromě, Kláro. Schovával jsem se před divokým prasetem.“
Klára protočila panenky, ale v očích se jí objevil úlevný úsměv. „Že já mám s tebou, chlape, pořád takové štěstí na divokou zvěř… Víš co? Příště zajdeme radši do kina, jak jsi to tehdy po tom zážitku s vlky sliboval.“
V tom se vzbudily i děti, Bivoj protáhl tlapky a celá rodina, sice bez hub, ale s dalším neuvěřitelným zážitkem, vyrazila konečně směrem k domovu, kde na ně čekala vyhřátá kuchyň a teplý čaj.
