Článek
Od jeho poslední velké patálie uběhlo mnoho let. Dnes už z něj byl starý, moudrý pán, který se opíral o hůl. Při procházkách poklidně krmil v parku holuby a veškerý svůj zbylý čas a lásku věnoval se svou ženou Klárou milovaným vnoučatům. Život na venkově se uklidnil.
Až přišlo jedno slunečné ráno.
Petr se vzbudil a hřejivé paprsky slunce mu dopadaly na obličej. Vedle něj, přesně jako tisíckrát předtím, tiše oddychovala Klára. Jenže tohle nebylo to klasické, obyčejné ráno, jaká Petr zažíval běžně. Něco bylo jinak.
Cítil, že je s ním zle. Těžce se mu dýchalo, plíce jako by ztrácely sílu, srdce mu v hrudi tlouklo zběsile jako o závod a z očí mu samovolně stékaly slzy. Petr věděl, co to znamená.
Střípky divoké minulosti
Otočil hlavu ke své ženě a slabým, chraptivým hlasem promluvil: „Kláro… Kláro, pamatuješ si ještě na ten exces v galerii?“
Klára nepochopeně a trochu rozespale otevřela oči. „Ano, Petře, pamatuju,“ odpověděla tichým hlasem. „Proč? Co se děje?“
Petr se namáhavě nadechl a ptal se dál, jako by si chtěl v mysli ještě naposledy projít ty nejbarevnější střípky svého života: „A na tu kulinářskou show si pamatuješ? Nebo na Huga… kterého tehdy zabili?“
Klára se nervózně posadila. Když se podívala Petrovi pořádně do tváře, ztuhla čistou hrůzou.
„Ano, drahoušku můj, pamatuji,“ zašeptala.
Pohled na manžela byl děsivý. Z jeho očí i zrychleného dechu okamžitě poznala, že bojují o minuty. Zpanikařila a bleskově sáhla po telefonu na nočním stolku, aby zavolala záchranku.
Vtom jí ale Petr položil svou vrásčitou, zesláblou dlaň na ruku a jemně ji stiskl.
Nech mě v klidu odejít
„Kláro, prosím, ne,“ podíval se jí hluboko do očí. „Měl jsem úžasný život. Bohatý na zážitky… a teď můj plamen zkrátka vyhasíná. Buď tu, prosím, se mnou v mých posledních minutách. Nech mě v klidu odejít.“
Kláře se po tvářích rozkutálely slzy. Chvíli se jí třásla ruka, ale když viděla ten neuvěřitelný smír v Petrových očích, pomalu odložila telefon zpátky. Přitiskla se k němu, vzala jeho dlaň do svých obou rukou a držela ho tak pevně, jak jen dokázala.
V tom tichém, sluncem zalitém pokoji spolu leželi, plakali a zároveň se tiše smáli. Vzpomínali na všechno. Na mafiány, na schovávačku před divočákem na stromě, na bláznivé sliby o pivním potoce i na to, jak ho milovala, i když měl kapsy věčně prázdné a hlavu plnou průšvihů. Petr tam ležel, obklopený vzpomínkami na život, který stál za to.
Pak nastala ta závěrečná minuta. Petrovo srdce naposledy silně uhodilo, jeho stisk povolil a on nadobro, s mírným úsměvem na rtech, zavřel oči.
Odešel tak, jak nakonec žil – v klidu a s tou největší láskou po svém boku.
