Článek
Venku bylo konečně tak, jak to měl Petr nejraději. Slunce se opíralo do fasád domů, vzduch voněl čerstvě posekanou trávou a lidé se v parku usmívali, jako by právě dostali přidáno. Petr seděl na lavičce a na konci vodítka držel Bivoje – zlatého retrívra, kterého si pořídili ještě jako manželé a který měl jedinou životní ambici: olízat každého člověka v okruhu pěti kilometrů.
„Bivoji, sedni,“ zavelel Petr polohlasem, ale retrívr ho naprosto ignoroval. Fascinovaně sledoval žluťáska, který mu tancoval přímo před nosem.
Petr se opřel a zavřel oči. Po všech těch nekonečných směnách v taxíku a stresu posledních týdnů kolem rozvodu mu tohle připadalo jako jiná dimenze. Najednou ale pocítil prudké škubnutí. Bivoj se rozhodl, že motýl musí být dopaden za každou cenu.
„Bivoji! Stůj!“ vyhrkl Petr, ale vodítko mu vyklouzlo z dlaně.
Setkání na dece
Retrívr nevyrazil do křoví, jak Petr čekal. Zamířil přímo k dece, na které seděla Klára a soustředěně si četla. Byla to stejná deka, kterou měli doma, a stejná Klára, se kterou před pár týdny podepsal ty nešťastné papíry. Než stihl Petr doběhnout, Bivoj už byl u ní a s nadšením jí tlapou „pomáhal“ obrátit stránku, zatímco jí druhým koncem těla vesele fackoval obličej.
„Moc se omlouvám!“ vydechl Petr, celý rudý v obličeji, když k nim konečně dorazil. „On je… on je pořád stejně nevychovaný. Pořád se hrozně rád seznamuje, i když tebe samozřejmě zná nejlíp.“
Klára se rozesmála, odložila knihu a začala Bivoje drbat za ušima, což pes kvitoval výrazem naprosté blaženosti. „To je v pořádku, Petře. Vlastně mě zachránil. Ta kapitola byla k uzoufání nudná a já jsem pořád myslela na to, jak se vám dvěma v tom autě asi vede.“
Podívala se na Petra a pak zpět na psa. Petr cítil, jak z něj padá ta tíha posledních dnů. „Měl to být hlídací pes, ale jediný, co hlídá, je dno svý misky. A teď, jak vidím, i tvoji knihu.“
Návrat ke starým časům
Bivoj se spokojeně svalil Kláře přes nohy jako huňatý, padesátikilový koberec a spokojeně si odfrkl. Petr si přisedl na okraj deky a zjistil, že bez právníků a stresu se s Klárou povídá neuvěřitelně lehce, skoro jako kdysi. Vyprávěla mu, jak jí v domě chybí ten jeho zmatek, a smála se jeho historkám z taxíku, které v tomhle slunečním světle najednou nepůsobily tak šedivě.
„Víš, Petře,“ řekla Klára po chvíli, „možná Bivoj není hlídač majetku, ale má neuvěřitelný radar na lidi, kteří potřebují rozptýlit. A možná věděl, že dneska budu v parku na našem místě.“
„To je pravda,“ přikývl Petr. „Dneska mě v podstatě násilím dotáhl k botníku a odmítal se hnout, dokud jsem si nevzal vodítko. Jako by věděl, že musíme jít ven. Za tebou.“
Pozvání na kávu
Když se stíny začaly prodlužovat, Klára se začala balit. Petr pocítil známé sevření – nechtěl už odejít sám do prázdného auta.
„Hele,“ vyhrkl, když Klára vstala, „Bivoj mi včera naznačoval, že by hrozně rád zašel do té cukrárny na rohu, co mají ty psí sušenky. A já… já bych si tam dal kafe. Nechtěla bys nás doprovodit? Jako dřív? Aby na mě lidé nekoukali divně, že si povídám se psem o politice.“
Klára se na něj podívala, pak sklonila zrak k Bivojovi, který jako na povel nasadil svůj nejtragičtější pohled hladového umělce.
„No, když je to přání pana Bivoje, tak nemůžu odmítnout,“ usmála se a podala Petrovi ruku, aby jí pomohl vstát.
Cestou z parku Petr sledoval Bivoje, jak se pyšně nese na vodítku. Ten pes vypadal, že přesně ví, co udělal. Nebyl to hlídač domu, byl to hlídač jejich společného štěstí. A když o chvíli později seděli na zahrádce a Bivoj spokojeně chroupal svou odměnu, bylo jasné, že se tenhle chlupatý dohazovač trefil přesně do černého.
Petr už nebyl sám a svět kolem něj byl konečně zase v pořádku.
