Článek
V dobách, kdy poctivost bývala ctí a věrnost koruně samozřejmostí, žil muž, jehož jméno dodnes zní jako výzva k odvaze, disciplíně a oddanosti vyšším ideálům. Nechť dnešní generace, tak často ztracená v bezbřehém moři relativismu a pohodlnosti, pohlédne zpět na velikány, jejichž služba nebyla motivována osobním ziskem, nýbrž láskou k monarchii a národu.
Polní maršál Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče, vojevůdce, jenž poroučel armádám i ve věku, kdy jiní usedají v křeslo a ohlížejí se na své mládí, zůstává nedostižným vzorem pro všechny, kdož slouží vyššímu dobru.
Sepsal jsem tento článek nikoli jen jako hold muži železné vůle, nýbrž jako výzvu: nezapomínejme! Neboť národ, jenž zapomene své hrdiny, sám ztrácí právo na budoucnost.
S úctou a dýmkou v ústech,
Leopold Ignác rytíř ze Slánska
vysloužilý c. a k. pobočník, tiskový mluvčí Jeho Apoštolského Veličenstva
Slaný, roku Páně 2025
Narodil se léta Páně 1766 v Třebnici u Sedlčan, tedy v samém srdci koruny české. Již v mládí vstoupil do císařského vojska a sloužil bez okolků, bez vzpoury, s vírou v řád a majestát. V bojích proti revoluční Francii, proti Napoleonovi a později v rozbouřených zemích italských ukázal odvahu, rozvahu i vojenský génie, jaký se nerodí každé století.
Největšího vavřínu dobyl, ač již v požehnaném věku přes osmdesát let, když v čase revolucí roku 1848 vedl císařské vojsko v Itálii. V bitvách u Custozy a Novary rozmetal nepřítele a zachránil habsburskou vládu v Lombardsku. Tak praví dějiny. Já však pravím více: zachránil sám duch monarchie před hanbou ústupu.
Byl nejen mužem železné ruky, ale též duše rytířské. Své vojáky miloval jako otec, nedbal na dvorské intriky a sloužil jediné věci — císaři a říši. Ač české krve, neúčastnil se žádných nacionalistických výkřiků, jež tehdy (a žel i dnes) kalí čistotu oddané služby.
Když roku 1858 odešel do věčných vojenských ležení na onom světě, bylo celé mocnářství v slzách. Vojáci salutovali, vídeňská smetánka se klaněla, a česká země jej přijala zpět v náručí, když bylo jeho tělo uloženo do Vojenského chrámu sv. Kateřiny v Praze.
Ó Radecký! Tvé jméno zní dál v pochodu slavného Johanna Strausse a já, prostý rytíř a sluha koruny, smekám s pokorou klobouk s pérem. V časech, kdy se národy hádají, kdy panovníci nemají trůn a spravedlnost je bez meče, zůstáváš ty nám mementem cti, pořádku a věrnosti.
Pořádek dělá přátele. A kdo nemá pořádek, nemiluje monarchii.
