Článek
V dobách Jeho Apoštolského Veličenstva císaře pána Františka Josefa I. míval lid jasno: panovník vládl, úředník úřadoval, hospodský čepoval a sedlák oral. Kdo chtěl křičet, činil tak na jarmarku, nikoli v parlamentě – neb tam se hovořilo tiše a důstojně. Většinou proto, že poslancům chyběly zuby a nechtěli je při řeči vyplivnout.
Ach, jak jiná jest dnešní doba! Kdejaký občan se cítí býti polovičním císařem a čtvrtinovým generálem. Facebook a jiné „společenské listy“ jsou přeplněny volebními proklamacemi, a každý má recept na vše: od cen másla až po mír na Blízkém východě. Kdybychom něco takového dovolili v časech monarchie, museli bychom zřídit zvláštní ministerstvo pro tlachy a jalové řeči, což by státní kasu zruinovalo.
Za císaře pána se volilo jen občas – a to zpravidla tak, že pán farář nenápadně doporučil, koho voliti, a všichni věděli, že není radno se ptát proč právě toho pána. Bylo to stručné, úsporné a bez billboardů s tvářemi, jež v člověku vzbuzují pocit, že hledí na seznam podezřelých.
Nuže, dovolím si zakončit moudrem:
„Volební kampaň jest jako vojenské tažení – mnoho bubnování, prachu a řečí… a nakonec stejně přijde účet, který platí poddaní.“
Věrně Váš
Leopold Ignác rytíř ze Slánska
