Článek
Málokdo však ví, že velmi podobné, hluboce neetické pokusy na lidech probíhaly také na demokratickém Západě. A co je vůbec nejsmutnější – americká armáda je neprováděla na válečných zajatcích, ale na svých vlastních vojácích, které systematicky rozdělovala podle barvy pleti.
Dlouhá desetiletí toto téma podléhalo nejpřísnějšímu vojenskému utajení. Vojáci museli podepsat mlčenlivost pod pohrůžkou vězení a vojenského soudu. Pravda kompletně praskla až v roce 2015, kdy americké veřejnoprávní rádio NPR (National Public Radio) zveřejnilo šokující investigativní reportáž, která donutila Pentagon k přiznání.
Jaká byla historie tohoto tajného programu a jak rasistické mýty tehdejší vědy zničily životy tisícům amerických vlastenců?
1. Šedesát tisíc lidských morčat
Na počátku 40. let minulého století panoval ve Washingtonu obrovský strach. Spojené státy s hrůzou sledovaly konflikt v Evropě a v Tichomoří. Armádní velení bylo přesvědčeno, že nacistické Německo nebo imperiální Japonsko dříve či později nasadí na frontě chemické zbraně. USA proto spustily masivní tajný program na obranu i útok v chemické válce.
Do tohoto tajného vládního projektu bylo zapojeno přibližně 60 000 amerických vojáků. Ti byli rozděleni do tří typů testů:
- Náplasťové testy: Tekutý yperit jim byl kapán přímo na odhalenou kůži na předloktí.
- Polní cvičení: Vojáci byli rozestaveni v terénu (často v tropech, například v Panamě), zatímco na ně vojenská letadla shazovala chemické látky z výšky.
Testy v plynových komorách: Muži byli zavíráni do dřevěných hermetických komor, do kterých vědci pumpovali toxický plyn.
2. Rasistická pseudověda a teorie o „silnější kůži“
Nejtemnějším aspektem celého programu však bylo minimálně devět díílčích výzkumných projektů, které byly čistě rasové. Armádní vědci totiž podlehli nebezpečnému pseudovědeckému mýtu, že barva pleti určuje biologickou odolnost lidského těla vůči chemickým toxinům.
Teorie byla následující: Vědci věřili, že Afroameričané a Portorikánci mají díky vyššímu množství pigmentu „silnější a odolnější kůži“ než běloši.
Vojenská strategie s tímto mýtem pracovala chladnokrevně. Pokud by se prokázalo, že nebílí vojáci yperit lépe snášejí, armáda by je vycvičila jako elitní jednotky první linie pro chemický útok. Bílí vojáci by naopak zůstali v bezpečí v pozadí.
Kromě černošských a portorických vojáků testovali Američané také americké vojáky japonského původu (tzv. Nisei). V jejich případě však nešlo o hledání odolnosti, ale o testy funkčnosti plynových masek na asijské anatomii obličeje a zkoumání toho, jak plyn bude působit na nepřátele v Pacifiku. Bílí vojáci v těchto specifických devíti projektech sloužili pouze jako „čistá kontrolní skupina“.
3. „Jako by celé tělo hořelo“: Svědectví z komory
Podmínky v testovacích centrech byly brutální. Jedním z těch, kteří peklo přežili, byl Afroameričan Rollins Edwards z Jižní Karolíny. V době vyšetřování NPR mu bylo 93 let, ale na události z mládí vzpomínal s absolutní přesností.
Jako mladý voják dostal rozkaz nastoupit s dalšími dvanácti černochy do dřevěné boudy. Nikdo jim neřekl, co se bude dít. Důstojníci za nimi zabouchli těžké dveře a zamkli je na západku. Následně do komory začali potrubím pouštět směs yperitu a lewisitu (ještě agresivnějšího arsenového plynu). Vojáci přitom neměli žádné ochranné obleky, pouze běžné uniformy.
„Měli jste pocit, jako byste celí hořeli,“ vzpomínal po letech Edwards. „Kluci začali strašlivě křičet, brečet a snažili se vyrazit dveře. Někteří tam omdleli. Když nás konečně pustili ven, všichni byli v naprosto zuboženém stavu.“
Jakékoliv odmítnutí rozkazu v té době znamenalo okamžitý válečný soud a vězení v pevnosti Leavenworth. Vojáci, ochromení strachem, tak raději snášeli mučení. Výsledky testů navíc ukázaly to, co moderní biologie dávno ví – žádné rasové rozdíly v odolnosti vůči yperitu neexistují. Černošští vojáci trpěli úplně stejně hlubokými popáleninami, puchýři a destrukcí plic jako běloši.
4. Důkazy v zavařovací sklenici a padesát let ticha
Když válka skončila, utrpení těchto mužů neskončilo. Yperit způsobuje trvalé systémové škody. Veteráni po zbytek života trpěli chronickým astmatem, rozedmou plic, slepotou a rakovinou kůže.
Vojenská mašinérie je však propustila domů s přísným varováním: Pokud o testech komukoliv řeknete (včetně svých lékařů nebo manželek), porušujete vojenské tajemství a půjdete za mříže.
Veteráni tak desítky let navštěvovali civilní lékaře, kteří nedokázali pochopit, proč mají tito muži plíce kompletně zničené jako horníci z uhelných dolů a kůži pokrytou masivními jizvami. Úřady pro záležitosti veteránů (VA) jim systematicky odmítaly vyplácet invalidní důchody, protože v jejich oficiálních vojenských záznamech o žádných chemických testech nebyla ani zmínka.
Zoufalství Rollinse Edwardse došlo tak daleko, že jelikož mu nikdo nevěřil, roky sbíral do zavařovací sklenice obrovské kusy své vlastní kůže, která se mu kvůli poškození yperitem neustále loupala a odpadávala z paží a nohou. Tuto sklenici pak ukazoval lidem jako jediný fyzický důkaz toho, co mu vlastní země provedla.
5. Pozzdní omluva, která přišla po funuse
Vládní program byl formálně odtajněn sice už v roce 1993, ale armáda i Úřad pro veterány dál úspěšně hrály „mrtvého brouka“. Ze 60 000 postižených mužů se úřadům podařilo vyhledat a odškodnit pouhý zlomek – zhruba 600 lidí.
Zlom nastal až po zmíněném roce 2015, kdy novinářka Caitlin Dickerson z NPR vystopovala poslední žijící pamětníky a zveřejnila jejich příběhy. Teprve po masivním mediálním skandálu a nátlaku Kongresu se Pentagon oficiálně přiznal, že vojáky v testech rozděloval podle rasy. Následovala formální omluva a nápravný program na vyplacení odškodnění.
Pro drtivou většinu zasažených vojáků však tato spravedlnost přišla příliš pozdě. Většina z nich zemřela v bolestech, chudobě a s pocitem, že je jejich vlast zradila. Sám Rollins Edwards zemřel v prosinci 2017 ve věku 95 let. Dožil se alespoň toho, že se svět dozvěděl pravdu o tom, co bylo ukryto v dřevěných plynových komorách amerického Jihu.
Zdroje, podle kterých jsem byla schopna tento příšerný článek zpracovat:
- Investigativní seriál veřejnoprávního rádia NPR (2015): Celou kauzu po desítkách let utajení otevřela veřejnosti novinářka Caitlin Dickerson. Její reportáže s názvem „Secret World War II Chemical Experiments Tested Troops By Race“ (Tajné chemické experimenty za druhé světové války testovaly vojáky podle rasy) a navazující díl „The VA's Broken Promise To Thousands Of Vets“ (Porušený slib Úřadu pro veterány tisícům vojáků) přinesly přímá svědectví včetně nahrávek s veteránem Rollinsem Edwardsem.
- Oficiální vyšetřování a uznání Pentagonu: Informace o tom, že Pentagon po tlaku médií existenci rasových experimentů přiznal a omluvil se za ně, projednával americký Kongres. Téma podrobně zmapovalo televizní zpravodajství PBS NewsHour v reportážích o zneužívání menšinových vojáků jako lidských morčat pro armádní účely.
- Prestižní novinářské ocenění Peabody Award: Že se jedná o nezvratně prokázaná a historicky neprůstřelná fakta, dokládá udělení této prestižní ceny za rok 2015 za odhalení tajných yperitových testů (sekce Secret Mustard Gas Experiments).
- Oficiální stanovisko Ministerstva pro záležitosti veteránů USA: Vládní úřad U.S. Department of Veterans Affairs na svých oficiálních stránkách v sekci věnované chemickým expozicím (Mustard Gas and Lewisit) dnes již otevřeně přiznává, že k testům docházelo, a specifikuje dlouhodobé zdravotní následky, které stát obětem uznává.
- Akademické a lékařské studie: Hluboký vědecký rozbor toho, jak se tehdejší rasové předsudky propojily s medicínskými pokusy na lidech, publikoval prestižní akademický žurnál Cambridge University Press pod názvem „Mustard Gas and American Race-Based Human Experimentation in World War II“.
