Letiště za miliardy, které čekalo devět let na své otevření

Když se blížil 3. červen 2012, Berlín se připravoval na velkou událost.

Po letech plánování a stavby mělo konečně otevřít nové letiště Berlin Brandenburg Willy Brandt.

Všechno bylo připravené.

Letenky byly prodané.

Lidé si naplánovali cesty.

Pozvaní hosté měli dorazit na slavnostní otevření.

Televize chystaly přímé přenosy.

Staré berlínské letiště Tegel mělo pomalu uvolnit místo nové dominantě hlavního města.

Jenže několik týdnů před otevřením začali technici zjišťovat, že něco není v pořádku.

A pak další věc.

A další.

A další.

Požární systém nefungoval tak, jak měl.

Některé automatické dveře nebyly správně napojené.

Technické instalace měly problémy.

Kontroly odhalovaly stále nové nedostatky.

A najednou bylo jasné, že letiště, které mělo za několik týdnů přivítat první cestující, připravené není.

Otevření bylo zrušeno.

Ne o několik hodin.

Ne o několik týdnů.

O několik let.

Nakonec si Berlín na své nové letiště počkal až do roku 2020.

Původní termín byl přitom rok 2011.

A z plánovaného letiště se mezitím stal jeden z nejznámějších příběhů o tom, co se může stát, když se velký projekt začne vymykat kontrole.

Abychom pochopili, proč Německo vůbec potřebovalo nové letiště, musíme se vrátit do doby krátce po pádu Berlínské zdi.

Berlín byl po desetiletích rozdělení opět jedním městem.

Jenže jeho letecká doprava pořád připomínala minulost.

V hlavním městě fungovalo několik letišť s velmi rozdílnou historií.

Tempelhof byl legendou.

Právě odtud startovaly během berlínské blokády zásobovací letouny, které zásobovaly západní část města.

Tegel byl zase typickým letištěm západního Berlína.

A Schönefeld patřil k východnímu Berlínu a Německé demokratické republice.

Po sjednocení Německa ale začalo být zřejmé, že takový systém nebude dlouhodobě vyhovovat.

Berlín měl být hlavním městem sjednoceného Německa.

Potřeboval moderní letiště.

Jedno velké místo, kam se soustředí letecká doprava.

A tak vznikl plán.

Postaví se nové letiště.

Staré postupně skončí.

A Berlín dostane moderní leteckou bránu do světa.

Na papíře to dávalo dokonalý smysl.

První velké plánování nového letiště začalo v 90. letech.

V roce 1996 vznikla dohoda, že se místo budování úplně nového letiště mimo Berlín rozšíří areál Schönefeldu.

Název se postupně měnil.

Nejdříve se mluvilo o Berlin Brandenburg International.

Později vzniklo označení BER.

Projekt měl být moderní, velký a připravený na budoucnost.

V roce 2006 přišlo slavnostní zahájení stavby.

A začalo se stavět.

Berlín konečně získával svůj nový mezinárodní aeroport.

Jenže už tehdy nikdo netušil, jak dlouhá cesta ho čeká.

Původní termíny byly optimistické.

Nové letiště mělo začít fungovat v roce 2011.

Stavba pokračovala.

Terminál rostl.

Zvenku začínala budova vypadat jako skutečné letiště.

A právě to bylo na celém příběhu později možná nejabsurdnější.

Člověk se podíval na budovu a řekl si:

Vždyť už to skoro je.

Jenže letiště není jen beton, sklo a odbavovací přepážky.

Uvnitř je obrovské množství technologií.

Požární ochrana.

Nouzové systémy.

Evakuační trasy.

Dveře.

Výtahy.

Eskalátory.

Osvětlení.

Kabely.

Bezpečnostní systémy.

Vzduchotechnika.

Komunikace.

A všechno musí fungovat dohromady.

Nestačí, že funguje devadesát devět procent.

U letiště může být ten poslední jeden procentní bod problém, který zabrání otevření celého komplexu.

A přesně to se v Berlíně začalo ukazovat.

Původní otevření bylo plánováno na říjen 2011.

Potom se termín posunul na červen 2012.

A právě 3. června 2012 měl být velkým dnem.

Berlín se připravoval.

Jenže v květnu přišla rána.

Otevření se rušilo.

Důvodů bylo více, ale největším problémem se ukázal systém požární ochrany a evakuace.

Nebyl připravený tak, aby mohl být letiště bezpečně uvedeno do provozu.

Najednou nebylo možné jednoduše říct:

„Tak to ještě pár dní doděláme.“

Problémy byly mnohem hlubší.

Kontroly později odhalily přibližně 120 000 závad a nedostatků.

Mezi nimi byly problémy s požární ochranou, automatickými dveřmi, technickými instalacemi i dalšími částmi budovy. Některé zprávy uváděly také obrovské množství kabelů, které bylo nutné znovu prověřovat a upravovat.

A tak se otevření odložilo.

Nejdřív na rok 2013.

Potom dál.

A dál.

A dál.

V následujících letech se začal opakovat podivný rituál.

Objevil se nový termín.

Připravovalo se otevření.

Něco se testovalo.

Něco se opravovalo.

A potom se zjistilo, že letiště ještě připravené není.

Termín zmizel.

Objevil se nový.

A zase zmizel.

Rok 2014.

Rok 2015

Rok 2016

Rok 2017......

A nakonec 2020.

Oficiální historie letiště uvádí, že po odkladu plánovaného otevření v roce 2012 nebyl nový pevný termín dlouho stanoven. Až v prosinci 2017 bylo oznámeno, že se BER plánuje otevřít v říjnu 2020.

Mezitím se z letiště stal téměř národní vtip.

Němci, kteří byli zvyklí spojovat svou zemi s přesností, organizací a technickou kvalitou, sledovali, jak jedna obrovská stavba rok za rokem nedokáže otevřít.

Letiště dostalo pověst projektu, který se stal symbolem toho, jak může velká veřejná stavba selhat.

Další problém byl samozřejmě finanční.

Původní rozpočet se pohyboval kolem 2 miliard eur.

Jak se ale stavba protahovala, náklady rostly.

V roce 2018 už se mluvilo o částce přesahující 6,5 miliardy eur.

Pozdější odhady se dostaly ještě výš.

V roce 2020 německá média uváděla skutečné náklady přes 7 miliard eur, podle toho, co všechno se do projektu započítávalo.

A přitom stále nefungovalo letiště.

To byla na celém příběhu jedna z nejabsurdnějších věcí.

Každý další měsíc znamenal další náklady.

Stavba se musela udržovat.

Technologie se musely kontrolovat.

Lidé museli pracovat.

Některé části, které byly původně moderní, mezitím začínaly stárnout.

A projekt, který měl být symbolem budoucnosti, se začal potýkat s problémem, který známe ze starých budov:

technologie mezitím zastarávala.

Na BER se postupně ukazovaly další a další problémy.

Jedním z největších byl požární systém.

Byl složitý a propojený s obrovským množstvím dalších částí letiště.

V případě požáru muselo všechno fungovat současně.

Dveře.

Ventilace.

Signalizace.

Evakuační systémy.

Nouzové osvětlení.

Požární ochrana.

A právě propojenost systému způsobovala, že oprava jedné věci často znamenala nutnost znovu kontrolovat další.

Bylo to trochu jako rozebírat obrovský stroj, jehož součástky byly propojené způsobem, kterému už nikdo úplně nerozuměl.

Když opravíš jednu část, zjistíš problém v další.

A když opravíš další, musíš znovu otestovat první.

U projektu takového rozsahu by člověk čekal především velké technické katastrofy.

Jenže právě drobnosti někdy působily nejabsurdněji.

Při testování se například řešily problémy s osvětlením.

Některá světla nešla zapnout.

Jiná zase nešla vypnout.

Eskalátory byly příliš krátké.

Některé místnosti měly nesprávná čísla.

A jeden z pozdějších testů dokonce odhalil toaletu, která měla technický problém s neustálým splachováním.

Takové drobnosti samy o sobě letiště nezastaví.

Jenže v kombinaci s obrovským množstvím dalších problémů začaly působit skoro nepředstavitelně.

Letiště za miliardy.

A někde uvnitř pořád řešíš, proč se nedá vypnout světlo.

Čím déle stavba trvala, tím méně se už mluvilo pouze o technických problémech.

Začalo se mluvit o způsobu, jakým byl celý projekt řízen.

O politických rozhodnutích.

O změnách plánů.

O odpovědnosti.

O tom, zda byly některé problémy dostatečně včas přiznávány.

Objevily se také spory kolem jednotlivých firem a dodavatelů.

Někteří lidé odešli.

Jiní byli odvoláni.

Vedoucí pracovníci se střídali.

A přesto budova stále stála.

Zvenku vypadala čím dál dokončeněji.

Uvnitř se však stále něco opravovalo.

To byl možná nejpodivnější obraz celého projektu.

Letiště, které vypadalo hotové, ale hotové nebylo.

A to je důležitá část příběhu.

Berlín se kvůli BER nezastavil.

Lidé dál létali z Tegelu.

Další lety odbavoval Schönefeld.

Starý systém, který měl být už dávno minulostí, musel fungovat dál.

Tegel přitom nebyl žádným moderním letištním snem.

Byl postaven ještě v době studené války.

Ale fungoval.

A právě to vytvářelo zvláštní paradox.

Berlín měl nové letiště za miliardy.

Jenže lidé pořád létali ze starých letišť.

A nový terminál mezitím čekal.

Po téměř čtrnácti letech od zahájení stavby se konečně blížil den.

Tentokrát už nikdo nechtěl nic uspěchat.

Letiště procházelo rozsáhlými zkouškami.

Do testovacího provozu byli zapojeni zaměstnanci i dobrovolníci.

V roce 2020 se uskutečnilo 47 testovacích dnů a letištěm prošly tisíce lidí, kteří simulovali skutečný provoz.

Bylo použito téměř 179 000 kusů zavazadel a simulovaly se tisíce rezervací a letů.

Tentokrát už muselo všechno fungovat.

A ono to nakonec fungovat začalo.

Jenže svět měl pro Berlín připravený poslední ironický žert.

BER se konečně otevřel.

První letadla přiletěla.

Po čtrnácti letech stavby.

Po devíti letech od původně plánovaného otevření.

Po miliardách eur.

Po stovkách změn.

Po nespočtu kontrol.

Po desetitisících hodin práce.

Nové letiště bylo konečně skutečné.

A právě v tu chvíli už svět několik měsíců bojoval s pandemií covidu-19.

Letecká doprava byla v hlubokém propadu.

Lidé necestovali.

Letadla stála na zemi.

Turismus se prakticky zastavil.

V roce 2019 prošlo Tegel a Schönefeld dohromady přibližně 35 milionů cestujících.

V roce 2020 byl provoz kvůli pandemii dramaticky nižší. Samotný BER zahajoval provoz v prostředí, kdy byly počty cestujících oproti předchozímu roku hluboko pod běžnou úrovní.

Byla to téměř dokonalá pointa.

Po letech čekání bylo letiště konečně hotové.

A svět nikam nelétal.

Ještě několik dní po otevření BER zůstával v provozu starý Tegel.

A potom přišel 8. listopad 2020.

Air France 1235 odstartoval z Tegelu směrem na Paříž.

Byl to poslední pravidelný odlet.

Tím skončila jedna kapitola berlínské historie.

Tegel, který po desetiletí sloužil jako západoberlínská brána do světa, přestal fungovat jako komerční letiště.

Od té chvíle se letecká doprava hlavního města soustředila na BER.

A možná právě tehdy se konečně ukázalo, proč celé to šílenství vlastně vzniklo.

Berlín měl jedno letiště.

Nové.

Moderní.

Velké.

Takové, jaké chtěl po sjednocení Německa.

A tady je potřeba dát příběhu jednu důležitou tečku.

Protože kdybychom napsali, že BER je dodnes katastrofou, nebyla by to pravda.

Letiště nakonec začalo fungovat.

A postupně se stalo běžnou součástí berlínské dopravy.

Terminál 2 byl uveden do provozu v roce 2022.

A podle provozovatele využilo BER během prvních pěti let od otevření více než 100 milionů lidí. Provozovatel také uvádí, že letiště od roku 2022 vytváří provozní zisk.

Takže příběh nakonec nemá úplně tragický konec.

BER nebyl opuštěn.

Nespadl.

Nezkrachoval.

Nikdo ho nezboural.

Po všech těch letech skutečně začal fungovat.

Existují stavby, o kterých se lidé dozví až ve chvíli, kdy jsou hotové.

BER byl úplně jiný.

Postupně se proměnil v obrovský stavební problém.

A nakonec se otevřel v době, kdy byla letecká doprava ochromená pandemií.

Původní termín byl rok 2011.

Skutečné otevření přišlo 31. října 2020.

Rozpočet, který se na začátku pohyboval kolem několika miliard eur, se během let vyšplhal na více než šest a podle pozdějších výpočtů přes sedm miliard.

A přesto dnes BER normálně funguje.

Možná je tedy nejzajímavější otázka úplně jiná:

Byla to katastrofa, nebo jen nejdražší a nejdelší způsob, jak se naučit, že velký projekt se nedá řídit jen velkým optimismem?

Na to už si každý může odpovědět sám.

Jedno je ale jisté.

Když Berlín v roce 2020 konečně otevřel své nové letiště, nebylo to už jen letiště.

Byla to stavba, jejíž historie se stala slavnější než její architektura.