Muž, který chtěl objet svět. Místo několika let zůstal na cestě 51 let

. Neměl žádný luxusní obytný vůz, kreditní kartu ani tým lidí, který by mu připravoval další trasu. Měl několik věcí naložených na kole, omezené množství peněz a především touhu zjistit, co je za hranicemi jeho dosavadního života.

Původně přitom neplánoval nic, co by mělo změnit celý jeho život. Chtěl dojet do Japonska a podívat se na olympijské hry v Tokiu, které se měly konat v roce 1964. Potom se měl vrátit zpět do Německa a pokračovat v životě, který znal. Jenže cesta se začala prodlužovat a z původního výletu se postupně stalo něco úplně jiného.

Nikdo tehdy nemohl tušit, že se Heinz Stücke vrátí domů až za více než půl století. Během následujících let projede téměř celý svět, navštíví 196 zemí a urazí přibližně 648 000 kilometrů. Většinu času stráví na kole a peníze na cestu si bude obstarávat způsobem, který by dnes působil téměř neuvěřitelně.

Stücke se vyučil nástrojařem a pracoval v továrně. Měl tedy zaměstnání, které mu poskytovalo určitou jistotu, ale postupně si uvědomoval, že přesně takový život nechce. Představa, že bude desítky let chodit do stejné práce a žít podle stejného rozvrhu, ho nelákala. Už jako mladý muž proto začal vyrážet na kratší cesty.

Jedna z nich vedla kolem Středozemního moře a měřila přibližně deset tisíc kilometrů. Po návratu se sice znovu objevil v továrně, ale dlouho tam nevydržel. Cestování pro něj nebylo jen dovolenou, po které se člověk vrátí do běžného života. Začínalo být něčím, bez čeho si svůj život nedokázal představit.

Ještě před definitivním odjezdem podnikl další dlouhou cestu, během níž navštívil dvacet zemí a dostal se až do Indie. Některé úseky absolvoval na kole, jindy si musel pomoci jinak. Pracoval například na lodi, aby získal peníze a mohl pokračovat dál. Už tehdy se učil základní pravidlo, které později potřeboval po celý život: když dojdou peníze, musí se najít jiná cesta.

V roce 1962 už bylo rozhodnuto. Stücke znovu opustil Německo a tentokrát se vydal směrem k Asii. Na cestu neměl žádné velké finanční zázemí. Jeho prostředky byly omezené a rozhodně nemohly pokrýt několik let života v zahraničí.

Právě proto musel od začátku přemýšlet jinak než běžný turista. Nemohl si dovolit pravidelně platit hotely, restaurace ani drahou dopravu. Když potřeboval nocleh, hledal jiné možnosti. Když potřeboval peníze, musel si je nějak vydělat. A když se pokazilo kolo, musel ho opravit, protože jednoduše nemohl koupit nové.

Postupně zjistil, že největší pomoc může získat od lidí. Jeho naložené kolo okamžitě přitahovalo pozornost a každý, kdo ho potkal, poznal, že nejde o člověka, který právě vyrazil na víkendový výlet. Cizí lidé se začali zajímat o jeho cestu a někdy mu nabídli jídlo, nocleh nebo peníze.

Stücke se během desetiletí naučil využívat toho, co mu cesta nabízela. Když přijel do nějakého města, nemusel automaticky hledat hotel. Někdy stačilo najít lidi, kteří byli ochotní se s ním seznámit. Pokud zjistili, že na kole cestuje přes kontinenty, často ho pozvali domů.

Některé noci proto strávil u úplně cizích lidí. Dostal najíst, někdy mohl přespat v domě nebo na zahradě a ráno pokračoval dál. Neznamenalo to, že by celé cestování bylo zadarmo. Potřeboval peníze na opravy, dopravu, oblečení, jídlo a další nezbytnosti. Jen se postupně naučil fungovat s mnohem menší částkou než běžný cestovatel.

Pomáhalo mu také to, že jeho cesta byla pro lidi zajímavá. Nebyl anonymním turistou, který přijede do města, prohlédne si památky a odjede. Byl mužem, který přijel na kole z jiné části světa a pokračoval dál. A právě jeho příběh se postupně stal jedním z jeho nejcennějších prostředků.

Stücke fotografoval místa, kterými projížděl, a psal o svých zkušenostech. Postupně začal vyrábět malé brožury, ve kterých zveřejňoval fotografie a informace ze své cesty. Nebyly to žádné profesionální publikace, ale pro lidi, kteří chtěli nahlédnout do života neobvyklého cestovatele, byly zajímavé.

Brožury prodával během cesty a získával tak další peníze. Postupně také prodával fotografie a své příběhy poskytoval novinám. Jeho cesta se tak zvláštním způsobem stala jeho zaměstnáním. Neměl pravidelnou výplatu, ale měl něco, co mohl nabídnout každý měsíc znovu.

Čím déle byl pryč, tím větší hodnotu jeho příběh získával. Měl fotografie z míst, kam se běžný Evropan v šedesátých a sedmdesátých letech jen tak nedostal. Měl zkušenosti z desítek zemí a dokázal vyprávět o životě lidí, které většina čtenářů znala pouze z map.

Původně chtěl být v Japonsku během olympijských her v roce 1964. Jenže jeho cesta se začala komplikovat a zároveň prodlužovat. Místo aby se držel přesného plánu, pokračoval tam, kam ho zavedly okolnosti.

Do Japonska se nakonec dostal až v roce 1971, tedy přibližně devět let po svém odjezdu z Německa. Olympijské hry, které měly být hlavním cílem celé výpravy, už byly dávno minulostí. Pro Stückeho však v tu chvíli nebylo nejdůležitější, že nestihl původní termín.

Jeho skutečný cíl se mezitím změnil. Už nešlo o jednu konkrétní událost. Šlo o samotnou cestu a o možnost pokračovat dál. Japonsko se místo konečné stanice stalo pouze další zemí, kterou mohl zařadit do své mapy.

Jeho nejdůležitějším majetkem zůstávalo jízdní kolo. Stücke většinu své cesty absolvoval na stejném stroji, který postupně dostával stále více oprav a úprav. Nebyl to moderní expediční bicykl, jaké si dnes pořizují dálkoví cyklisté.

Kolo muselo vydržet obrovskou zátěž, špatné silnice, tropické podmínky, pouště i dlouhé horské úseky. Během desetiletí bylo několikrát poškozeno a podle dostupných údajů mu bylo také šestkrát ukradeno. Vždy se mu však podařilo kolo nějakým způsobem získat zpět.

Na jeho stroji se tak postupně podepisovala celá cesta. Opravy, svařování a výměny jednotlivých částí z něj udělaly něco, co mělo k původnímu kolu už jen částečný vztah. Přesto zůstávalo jeho nejdůležitějším společníkem.

Dlouhá cesta samozřejmě nebyla jen romantickým putováním krajinou. Stücke se během let dostal do řady nebezpečných situací a několikrát utrpěl zranění. Jedna z vážných nehod se stala v roce 1976 v Íránu, kde se dostal do kolize s automobilem.

Další nebezpečná událost přišla v Chile. V poušti Atacama ho srazilo nákladní auto. Pro člověka, který byl odkázaný především na vlastní kolo, mohlo podobné setkání znamenat konec celé výpravy.

Stücke se však po zotavení znovu vydal na cestu. Kolo opravil nebo nechal opravit a pokračoval dál. Právě tahle schopnost znovu nasednout a pokračovat se stala charakteristickým rysem jeho života.

Jeho způsob financování se postupně měnil podle toho, kde právě byl. Jednou získal peníze prodejem brožur, jindy fotografií nebo článků. Vystupoval také před lidmi, kteří chtěli slyšet o jeho cestách a vidět fotografie z míst, kam se sami nikdy nepodívali.

V Japonsku se mu například podařilo získat přibližně dvacet tisíc dolarů. Podle jeho pozdějších vzpomínek mu tato částka umožnila financovat další roky cestování. Pro člověka, který byl zvyklý počítat každý výdaj, to představovalo obrovskou pomoc.

Přesto jeho život nikdy nepřipomínal život bohatého cestovatele. Peníze přicházely nepravidelně a stejně nepravidelně mizely. Jednou mohl mít dost na další měsíce, jindy musel znovu hledat způsob, jak si vydělat.

Během tak dlouhé cesty se samozřejmě dostal k lidem, které by za normálních okolností nikdy nepotkal. V Brazílii se setkal s legendárním fotbalistou Pelém a v Etiopii se dostal až k císaři Haile Selassiemu.

V Etiopii měl podle dostupných pramenů získat od císaře finanční podporu, která mu pomohla pokračovat v cestě. Pro mladého cestovatele bez pravidelného příjmu to byla významná pomoc.

Jeho cesta ale nebyla založena jen na slavných setkáních. Mnohem důležitější pro něj byli obyčejní lidé, kteří mu nabídli jídlo, nocleh nebo možnost opravit kolo. Právě díky nim mohl fungovat v zemích, kde by se bez znalosti místního prostředí jen obtížně obešel.

Po několika letech už Stücke neměl jediný hlavní cíl. Začal přemýšlet o tom, kolik zemí vlastně dokáže navštívit. Z původního cestovatele, který chtěl vidět Japonsko, se postupně stal člověk usilující o návštěvu všech zemí světa.

To samozřejmě znamenalo stále složitější cestování. Musel překračovat hranice, získávat víza a řešit dopravu mezi kontinenty. Ne všude bylo možné pokračovat pouze po silnici a někdy musel část cesty absolvovat lodí nebo jiným dopravním prostředkem.

Kolo však zůstávalo hlavním symbolem jeho cesty. Když to bylo možné, pokračoval na něm. Desítky let se tak pohyboval mezi kontinenty a postupně zaplňoval svou mapu dalšími zeměmi.

Stückeho cesta trvala tak dlouho, že během ní zmizel svět, ze kterého původně vyrazil. Technologie se změnily, hranice některých států se změnily a některé země, které navštívil, přestaly existovat v původní podobě.

On sám mezitím zestárl.

Mladý muž, který v roce 1962 opouštěl Německo, se během cesty proměnil v muže středního věku a později v seniora. Přesto pokračoval. Postupně nashromáždil obrovské množství fotografií a zápisků a podle dostupných údajů měl během života více než dvacet cestovních pasů zaplněných razítky.

Jeho cesta už nebyla výletem ani dobrodružnou dovolenou. Stala se životním způsobem, ze kterého bylo velmi obtížné vystoupit.

Několikrát plánoval návrat do Německa. Dokonce existovaly konkrétní příležitosti, kdy si mohl říct, že je správný čas skončit. Jenže pokaždé se objevila další možnost pokračovat.

Ještě jedna země, kterou neviděl. Ještě jeden kus světa, který chtěl poznat. Ještě jedna cesta, kterou mohl absolvovat. Po desítkách let už navíc nebylo snadné představit si návrat do života, který opustil jako mladík.

Doma se mezitím změnilo téměř všechno. Lidé, které znal, zestárli. Město vypadalo jinak a společnost se změnila. Stücke se naopak naučil žít bez pevného bydliště a bez pravidelného zaměstnání.

Postupně se začala objevovat čísla, která jeho cestu vystihovala lépe než jakýkoli popis. Heinz Stücke urazil přibližně 648 000 kilometrů a navštívil 196 zemí.

Během cesty pořídil obrovské množství fotografií, psal poznámky a shromažďoval materiály, které dokumentovaly jeho život. Jeho archiv se postupně stal svědectvím o světě, který se během jeho života výrazně proměnil.

Ještě pozoruhodnější než počet kilometrů je však samotná délka cesty. Stücke byl pryč přibližně 51 let. Z původních několika let se stala většina jeho dospělého života.

Po více než pěti desetiletích se Heinz Stücke v roce 2014 skutečně vrátil do Německa. Bylo mu čtyřiasedmdesát let a jeho původní domov už pro něj musel působit téměř jako jiné místo.

Do rodného Hövelhofu se vrátil člověk, který během života projel téměř celý svět. Už to nebyl mladý nástrojař, který chtěl uniknout z továrny. Byl to muž, který strávil desítky let na kole a jehož život se stal jedním obrovským cestovním příběhem.

Místní samospráva mu pomohla se zázemím a jeho rozsáhlý archiv fotografií a dalších materiálů začal dostávat konkrétnější podobu. Po půl století se jeho život na cestě definitivně propojil s místem, odkud kdysi vyrazil.

Na Stückeho příběhu je nejzajímavější, že ve skutečnosti nikdy necestoval úplně bez peněz. Peníze potřeboval stejně jako kdokoli jiný. Rozdíl byl v tom, že si vytvořil způsob života, ve kterém nemusel mít pravidelný příjem ani velké úspory.

Když potřeboval peníze, pracoval, psal, fotografoval nebo prodával své materiály. Když potřeboval jídlo nebo nocleh, často mu pomohli lidé, které potkal. Když se rozbilo kolo, opravil ho a pokračoval.

Jeho největším majetkem tak nebyla hotovost ani vybavení. Byl jím vlastní příběh. Čím déle cestoval, tím více měl co nabídnout novinářům, čtenářům i lidem, kteří se s ním během cesty setkali.

Když Heinz Stücke v roce 1962 opouštěl Německo, pravděpodobně vůbec netušil, že se jeho cesta protáhne na 51 let. Chtěl vidět Japonsko, poznat svět a na chvíli uniknout životu v továrně.

Místo toho se stal člověkem, který urazil stovky tisíc kilometrů, projel 196 zemí, několikrát přišel o své kolo, přežil dopravní nehody a během desetiletí se naučil získávat peníze i pomoc způsobem, který by si na začátku cesty jen těžko dokázal představit.

Nejpodivnější na celém příběhu je možná právě jeho začátek. Neměl velké bohatství, žádného sponzora ani jistotu, že mu cesta vyjde. Měl jen kolo, několik stovek dolarů a rozhodnutí vyrazit.

A z tohoto rozhodnutí nakonec vznikl život, který trval déle než pět desetiletí.

DER SPIEGEL – Heinz Stücke und seine Weltreise: 52 Jahre, 648.000 Kilometer – alles auf dem Rad

WELT – Die 51 Jahre dauernde Weltreise mit dem Fahrrad

RADFAHREN – Heinz Stücke: Der Fahrrad-Weltreisende im Interview

TOUR Magazin – 51 Jahre nonstop auf dem Rad unterwegs

Carina Wolfram – Nur noch kurz die Welt sehen: Heinz Stücke. 51 Jahre nonstop mit dem Fahrrad unterwegs. 648.000 Kilometer. 196 Länder, Delius Klasing Verlag, 2024

Eric van den Berg – Home Is Elsewhere: 50 Years Around the World by Bike, 2015/