Pařížská opera a mýtus o Fantomovi

Pod tímto honosným pozlátkem se ovšem nachází tajemné místo, jež dlouhá léta přitahuje příznivce záhad. Přímo v hlubokých základech této stavby se totiž nalézá opravdové podzemní jezero.

Právě toto potemnělé vodní bludiště podzemních chodeb kdysi podnítilo spisovatele Gastona Lerouxe k vytvoření světoznámého románu o Fantomovi opery. Velká část veřejnosti se dodnes domnívá, že jeskynní rezervoár je pouze romantickou smyšlenkou z divadelních her a muzikálů.

Skutečnost je však taková, že vodní nádrž pod divadelním komplexem reálně existuje. Dokonce v ní plavou ryby a do dnešních dnů zastává naprosto zásadní stavební a inženýrskou roli, bez níž by celá monumentální konstrukce neudržela stabilitu a kompletně by se zhroutila.

Inženýrská noční můra jménem tekutý písek

Když mladý a ambiciózní architekt Charles Garnier v roce 1861 vyhrál soutěž na stavbu nové pařížské opery, netušil, že se pouští do boje s neúprosnými přírodními živly. Jakmile dělníci na vybraném pozemku vykopali první hluboké stavební jámy pro základy gigantického jevištního traktu, narazili na katastrofu.

Podloží bylo extrémně bažinaté a prosycené podzemní vodou z nedalekého starého říčního ramene Seiny. Voda stoupala tak rychle, že jámy připomínaly spíše tekutý písek. Osm parních čerpadel běželo nepřetržitě dnem i nocí po dobu osmi měsíců, ale hladinu se nedařilo zkrotit. Stavba se ocitla na pokraji absolutního krachu, protože základy paláce nebylo do čeho ukotvit.

Garnier tehdy přišel s geniálním a převratným řešením. Místo toho, aby se vodu pokoušel neustále odčerpávat, rozhodl se ji spoutat. Nechal vybudovat gigantický, dvoupatrový betonový rezervoár obehnaný masivními cihlovými klenbami. Tento rezervoár zachytil veškerou podzemní vodu a vytvořil umělé podzemní jezero o délce přes padesát metrů.

Váha vody v nádrži vytvořila dokonalý protitlak, který stabilizoval okolní tekutý písek, a betonová konstrukce zabránila tomu, aby vlhkost pronikala do vyšších pater opery. Jezero se stalo neviditelnou, ale naprosto klíčovou kotvou celé budovy.

Tajný strážce v hlubinách

Voda v podzemním rezervoáru je křišťálově čistá, studená a panuje v ní absolutní tma. Přestože je toto místo pro veřejnost z bezpečnostních důvodů přísně uzavřeno, jezero má své vlastní, velmi netradiční obyvatele.

Již od dvacátého století využívají katastrofální podzemní nádrž pařížští hasiči. Jezero slouží jako obří zásobárna vody pro případ, že by v opeře vypukl ničivý požár – což byla v dobách plynového osvětlení noční můra všech divadel. Hasiči v nádrži pravidelně trénují potápění v absolutní tmě a v těsných prostorech.

Traduje se, že právě hasiči v sedmdesátých letech minulého století nasadili do jezera několik bílých kaprů a tloušťů. Ryby v tomto chladném a temném prostředí překvapivě prosperují. Živí se drobným hmyzem a zbytky, které do vody padají větracími šachtami, a hasiči je během svých cvičení pravidelně kontrolují jako neoficiální maskoty nejhlubšího patra opery.

Příběh z temné hladiny: Noc, kdy ožila hudba

Následující příběh se opírá o reálnou historickou atmosféru roku 1896, kdy v opeře došlo k tragické nehodě, která přímo přiživila legendy o tajemném Fantomovi z podzemí.

Paříž, květnová noc roku 1896. V hlavním sále Palais Garnier vrcholilo představení opery Faust a Markétka. Hlediště bylo zaplněné do posledního místa pařížskou smetánkou v drahých špercích a fracích. Nikdo z diváků netušil, že hluboko pod jejich nohama, v pátém suterénu budovy, se v téže chvíli odehrává tiché drama.

Dvaadvacetiletý divadelní kulisák Pierre měl za úkol zkontrolovat hydraulické písty, které ovládaly posun obřích dekorací na scéně. Se slabou petrolejovou lampou v ruce procházel spletí cihlových chodeb. Vzduch zde byl studený, vlhký a voněl plísní a starým olejem. Z dálky k němu skrze tlusté zdi doléhal tlumený zpěv operní divy.

Pierre se omylem dostal do chodby, kterou neznal. Cesta prudce klesala dolů, až kamenné schody náhle skončily a před ním se otevřela obří černá prostora. Pierre zvedl lampu nad hlavu. Záblesk světla se odrazil od naprosto klidné, temné vodní hladiny. Narazil na bájné podzemní jezero.

Vtom se nad ním ozval děsivý, kovový rachot. Jeden z masivních protizávaží hlavního křišťálového lustru se utrhl a projel stropními konstrukcemi suterénu. Pierre v leknutí upustil lampu, která zasyčela a zhasla v ledové vodě. Nastala absolutní, hrobová tma. V chodbách nad ním se spustil křik a hluk – v sále zrovna padající závaží zabilo jednoho z diváků.

Pierre seděl na posledním schodu, srdce mu bušilo až v krku a bál se pohnout. Najednou ucítil mírný závan vzduchu a z temnoty nad jezerem se ozval podivný, tichý zvuk. Znělo to, jako by někdo v dálce potichu hrál na varhany. Proud vody v jezeře se mírně pohnul a Pierre měl pocit, že na hladině vidí plout drobnou, tmavou loďku.

„Kdo je tam?“ vykřikl Pierre do tmy. Jeho hlas se vrátil jako dutá ozvěna z cihlových kleneb. Nikdo neodpověděl. Pouze hudba na chvíli utichla a pak se ozval tichý, posměšný lidský hlas, který jako by vycházel přímo ze samotných stěn nádrže.

Pierre propadl panice, začal se po hmatu škrábat zpět po schodech nahoru, dokud nenarazil na záchranný tým hasičů s loučemi. Když jim vyděšený kulisák vyprávěl o loďce a hudbě z jezera, hasiči se mu jen vysmáli. Tvrdili, že zvuk varhan byl jen vzduch proudící skrz divadelní rezonátory a loďka byl jen plovoucí kus starého dřeva z lešení. Pierre se však do pátého suterénu už nikdy nevrátil. Do konce života věřil, že to jezero nepatří hasičům, ale bytosti, která se schovává před světem a pro kterou je opera jejím vlastním, hříšným královstvím.

Současnost: Fascinace, která neumírá

Dnes je podzemní jezero pod Palais Garnier pod neustálým dohledem moderní techniky. Hladina vody je monitorována elektronickými senzory, protože jakýkoliv pokles nebo nárůst tlaku v nádrži by mohl ohrozit statiku celé této monumentální budovy.

Ačkoliv Gaston Leroux ve svém románu realitu značně přibarvil – v podzemí samozřejmě nestojí žádný skrytý barokní dům plný zrcadel, kde by Fantom věznil mladé zpěvačky – pravdou zůstává, že bez tohoto temného vodního labyrintu by Pařížská opera nikdy nevznikla. Jezero pod operou tak zůstává jedním z nejúžasnějších inženýrských triumfů devatenáctého století a důkazem, že ty nejkrásnější paláce umění na světě občas stojí na základech zrozených z věčné tmy a hluboké vody.

Použité zdroje informací