Článek
Jenže pod nablýskanou fasádou pařížského salonu se skrývá mrazivé tajemství, které mělo zůstat navždy pohřbeno v archivech tajných služeb. Když nacisté v roce 1940 obsadili Paříž, většina Francouzů hladověla a odbojáři riskovali životy. Coco Chanel se nastěhovala do luxusního hotelu Ritz přímo vedle německého velitelství, do postele si vzala o dvanáct let mladšího nacistického důstojníka a stala se oficiální agentkou hitlerovské špionáže Abwehr s krycím jménem Westminster. Zatímco jiné kolaborantky po válce čekalo holení hlav a veřejné pranýřování, Coco díky osobnímu zásahu Winstona Churchilla odešla s čistým štítem. Příběh o bezmezné ambici, cynismu a módní ikoně, která pro záchranu svého impéria neváhala sloužit hákovému kříži.
Když se řekne jméno Coco Chanel, většina lidí si představí Pařížanku s cigaretou v ruce, tvídové kostýmky a revoluci v dámské módě. Historie ji miluje jako self-made woman, která se z chudého sirotčince vypracovala na vrchol světa. Jenže Coco měla kromě nepopíratelného talentu ještě jednu, mnohem temnější vlastnost – naprosto chladný, až děsivý pragmatismus. Když se kolem ní hroutil svět a Evropu pohlcovala nacistická zrůdnost, Coco Chanel nezajímala morálka, vlast ani spravedlnost. Zajímala ji jen a pouze Coco Chanel.
Jak se z nejvlivnější módní návrhářky stala žena na výplatní listině Třetí říše?
Hotel Ritz, hákové kříže a ložnice plná tajemství
V červnu 1940 padla Paříž. Francouzská hrdost byla na kolenou, ulicemi pochodovali vojáci ve wehrmachtových uniformách a na Eiffelově věži vlála vlajka s hakenkreuzem. Většina Pařížanů žila v neustálém strachu a nedostatku. Coco Chanel však udělala krok, který šokoval i její nejbližší přátele. Zavřela svůj módní dům na Rue Cambon a demonstrativně se nastěhovala do pařížského hotelu Ritz.
Ritz v té době nebyl jen tak nějakým hotelem – stal se hlavním sídlem německého armádního velitelství a luxusním azylem pro nacistickou elitu. Coco zde žila v přepychu, obklopena muži, kteří posílali tisíce lidí do koncentračních táborů.
Netrvalo dlouho a Coco si našla nového ochránce a milence. Stal se jím o dvanáct let mladší německý diplomat a vysoký důstojník vojenské zpravodajské služby Abwehr, baron Hans Günther von Dincklage. Pro přátele to byl pohledný „Spatz“ (Vrabčák), pro francouzský odboj to byl nebezpečný nacistický špion, který podléhal přímo Berlínu. Dincklage otevřel Coco dveře k nejvyšším kruhům okupační správy a z módní ikony se rychle stala privilegovaná společnice nacistických pohlavárů.
Agentka F-7124: Když móda ustoupí špionáži
Vztah s Dincklagem nebyl pro Coco jen románkem na ukrácení dlouhých chvil v okupované Paříži. Podle odtajněných dokumentů z archivů francouzského ministerstva obrany byla Chanel v roce 1941 oficiálně zaregistrována jako informátorka a agentka německé tajné služby Abwehr. Dostala přidělené registrační číslo F-7124 a krycí jméno Westminster – to jako odkaz na její dřívější milostný poměr s nejbohatším mužem Británie, vévodou z Westminsteru.
Nacisté moc dobře věděli, jak cenný úlovek v Coco mají. Měla kontakty na aristokracii po celé Evropě, osobně se znala s britskou královskou rodinou a politickou elitou.
Její první velká mise směřovala v roce 1941 do Madridu. Oficiálně tam jela řešit byznys, neoficiálně měla pro Abwehr mapovat politickou situaci, zjišťovat, zda Španělsko zůstane neutrální, a budovat síť kontaktů pro německé agenty. Coco úkol splnila dokonale a její hlášení putovala přímo na stůl šéfa Abwehru, admirála Wilhelma Canarise.
Arizace parfému a zneužití nacistických zákonů
Jedním z nejodpornějších momentů její válečné biografie byla snaha zneužít nacistické antisemitské zákony k likvidaci vlastních obchodních partnerů. Legendární parfém Chanel No. 5 sice nesl její jméno, ale finančně a výrobně ho kontrolovala židovská rodina Wertheimerů, která vlastnila 90 % společnosti. Coco měla pouhých 10 %.
Když nacisté zavedli takzvanou „arizaci“ židovského majetku – tedy legální krádeže podniků patřících Židům –, Coco Chanel neváhala ani minutu. Napsala oficiální dopis německým úřadům, ve kterém požadovala, aby jí byla firma Parfums Chanel kompletně předána, protože Wertheimerové jsou Židé a podle nových zákonů nemají právo na majetek.
Wertheimerové však byli chytřejší. Ještě před příchodem Němců stihli formálně převést svůj podíl na křesťanského francouzského podnikatele Félixe Amiota a uprchnout do Ameriky. Coco tak její chladný antisemitský kalkul nevyšel, ale její ochota hodit své partnery přes palubu jen kvůli penězům ukázala, jak hluboko dokázala klesnout.
Operace Modelka: Zoufalý pokus zachránit Třetí říši
Jak se válka chýlila ke konci a Německo začalo prohrávat na všech frontách, šéf nacistické zahraniční špionáže Walter Schellenberg dostal šílený nápad. Chtěl uzavřít separátní mír s Velkou Británií za zády Adolfa Hitlera. A jako klíčového prostředníka si vybral právě Coco Chanel.
Akce dostala krycí název Operace Modelka (Operation Modellhut). V prosinci 1943 Coco znovu odcestovala do Madridu. Jejím úkolem bylo doručit osobní dopis britskému premiéru Winstonu Churchillovi, se kterým se velmi dobře znala z meziválečného období, kdy s ním lovila divočáky na anglických panstvích. V dopise ho měla přesvědčit, aby Britové zastavili boje proti Německu a spojili se s nimi proti komunistickému Sovětskému svazu.
Celá operace nakonec zkolabovala. Britská tajná služba MI6 měla v okolí Coco své lidi a celou síť prokoukla. Když Coco dorazila do Španělska, britský velvyslanec ji odmítl přijmout a dopis se k Churchillovi nikdy nedostal. Mise selhala, ale pro Coco to byl jasný důkaz toho, jak hluboko byla do nacistických struktur zapletená.
Oholené hlavy pro chudé, exil ve Švýcarsku pro bohaté
V srpnu 1944 byla Paříž osvobozena. Ulicemi tekla krev a touha po pomstě. Francouzi brutálně účtovali s těmi, kteří pomáhali okupantům. Ženy, které spaly s německými vojáky (často jen proto, aby uživily své děti), byly vláčeny ulicemi, lidé jim holili hlavy dohola, malovali jim na čela hákové kříže a plivali na ně.
Coco Chanel byla zatčena čistící komisí hned několik dní po osvobození. Zdálo se, že ji čeká soud za velezradu a možná i trest smrti. Jenže po pouhých několika hodinách výslechu byla propuštěna na svobodu.
Co se stalo? Zasáhl nejvyšší ochránce. Winston Churchill moc dobře věděl, že pokud by Coco stanula před soudem, začala by mluvit. Mohla by odhalit, kolik britských aristokratů a politiků sympatizovalo s nacisty a jak mocné byly vazby mezi britským dvorem a Hitlerovým Německem. Churchill zkrátka nemohl dopustit skandál takových rozměrů.
Coco sbalila kufry a okamžitě utekla do neutrálního Švýcarska, kdežila v luxusu dlouhých devět let. Svému nacistickému milenci von Dincklageovi i šéfovi špionáže Schellenbergovi (kterého po propuštění z vězení finančně podporovala a zaplatila mu i pohřeb) zůstala věrná.
Když se v roce 1954 vrátila do Paříže, bylo jí jednasedmdesát let. Francouzská veřejnost ji sice přijala chladně, ale módní svět má krátkou paměť. Její nový comeback byl triumfální. Amerika a Británie se zamilovaly do jejích nových střihů a na válečnou minulost agentky Westminster padl stín zapomnění. Coco Chanel zemřela v roce 1971 v hotelu Ritz – v tom samém hotelu, kde kdysi popíjela šampaňské s vrahy v nacistických uniformách. Dokázala přepsat dějiny módy, ale svou vlastní černou kapitolu z nich vymazat nedokázala.
Zdroje informací
- Vaughan, Hal (2011): Sleeping with the Enemy: Coco Chanel's Secret War – Klíčová a nejcitovanější biografická kniha založená na odtajněných dokumentech z francouzských, německých, britských a amerických archivů, která jako první detailně rozkryla její působení v Abwehru.
- Archives du Ministère de la Défense (Vincennes): Oficiální spisy francouzské poválečné kontrarozvědky, které potvrzují registraci Gabrielle Chanel jako agentky Třetí říše pod číslem F-7124.
- Muzeum památníku šoa (Paříž): Historická dokumentace k pokusům o arizaci společnosti Parfums Chanel a majetkovým sporům s rodinou Wertheimerů během německé okupace.
