Klinika věčného mládí: Šílený experiment doktora Voronoffa

Jenže lidské tělo mělo stále stejné limity. Stárnutí, ztráta vitality a slábnoucí mužská potence byly strašákem bohatých průmyslníků, aristokratů i umělců.

V tu chvíli na scénu vstupuje muž, který jim slíbil nemožné. Charismatický chirurg s uhrančivým pohledem a pověstí geniálního vědce. Doktor Serge Voronoff. Muž, který tvrdil, že našel klíč k nesmrtelnosti. Klíč, který se neskrýval v chemických roztocích, ale v tělech našich nejbližších evolučních příbuzných.

Serge Voronoff se narodil v Rusku, ale medicínu vystudoval ve Francii pod vedením nositele Nobelovy ceny Alexise Carrela, průkopníka v transplantaci orgánů. Klíčový zlom v jeho kariéře však nastal v Egyptě, kde v letech 1896 až 1910 působil jako osobní lékař tamního chediva (vládce).

V Káhiře Voronoff fascinovaně pozoroval dvorní eunuchy – muže, kteří byli v dětství vykastrováni, aby mohli strážit harémy. Voronoff si všiml, že tito muži stárli mnohem rychleji než běžná populace. Měli povadlou kůži, chybělo jim svalové napětí, trpěli depresemi, ztráceli paměť a umírali v poměrně mladém věku.

Voronoff došel k radikálnímu závěru: stárnutí není nic jiného než postupné selhávání žláz s vnitřní sekrecí, konkrétně pohlavních žláz. Ty podle něj produkovaly tajemný fluidum, jakési fluidum života, které udržovalo tělo i mysl v mladistvém stavu.

„Varlata nejsou jen orgánem reprodukce,“ prohlašoval později Voronoff před zaplněnými přednáškovými sály. „Jsou to biologické baterie, které pohánějí celý lidský stroj. Když se vybijí, člověk sejde věkem. Když je vyměníme, člověk omládne.“

Před vědcem stála gigantická výzva. Jak vrátit vybité lidské baterii život? Lidských dárců bylo málo a morální i legální překážky byly obrovské. Voronoff proto obrátil zrak k živočišné říši. Po stovkách pokusů na zvířatech – kdy úspěšně transplantoval varlata starým beranům a kozlům, kteří po zákroku chytili druhý dech, vyskočili na nohy a opět projevovali sexuální apetit – se rozhodl pro nejriskantnější krok své kariéry. Pro transplantaci ze zvířete na člověka.

Psal se 12. červen 1920. V soukromé laboratoři v Paříži ležel na operačním stole první lidský pacient. Byl to starší muž, unavený životem, sužovaný příznaky pokročilého věku. Vedle něj v kleci tiše seděl dospělý pavián, netušící, co ho čeká.

Voronoff pracoval s chirurgickou precizností. Rychlým řezem vyjmul paviánovi varlata. Následně je rozřezal na tenké plátky, velké zhruba dva centimetry a tlusté jen několik milimetrů. Tyto opičí tkáně pak chirurgicky implantoval přímo do šourku lidského pacienta, těsně k jeho vlastním, již zakrnělým žlázám. Doufal, že lidské cévy prorostou do opičího štěpu, ten začne produkovat hormony a zaplaví stárnoucí tělo novou mízou.

Operace byla úspěšná. Pacient se zotavil a to, co následovalo, šokovalo Paříž. Muž po několika týdnech doslova rozkvetl. Vrátila se mu energie, zlepšila se mu paměť, vyhladily se vrásky a, což bylo pro tehdejší pány nejdůležitější, obnovila se jeho sexuální potence.

Zpráva o zázračné operaci se rozšířila jako stepní požár. Z Voronoffa se stal přes noc polobůh.

Dvacátá léta se nesla ve znamení Voronoffova absolutního triumfu. Bohatí starci z celé Evropy i Ameriky nabízeli astronomické částky, jen aby dostali termín na jeho klinice. Voronoff si mohl diktovat podmínky. Za jedinou operaci inkasoval částky, za které se dal pořídit luxusní dům.

Mezi jeho pacienty patřili slavní herci, operní pěvci, vlivní politici i unavení milionáři. Spekulovalo se, že zákrok podstoupil i samotný turecký vůdce Mustafa Kemal Atatürk nebo francouzský premiér Georges Clemenceau. Voronoff se stal celebritou, oblékal se do nejdražších kožešin, nosil prsteny s obřími diamanty a jeho životní styl připomínal filmovou hvězdu.

Poptávka po opičích žlázách byla tak gigantická, že běžné zdroje selhávaly. Voronoff proto zakoupil luxusní palác s rozsáhlým pozemkem v Mentonu na Francouzské riviéře. Zde zřídil vlastní opičí farmu (monkey farm). Nechal z Afriky dovézt stovky šimpanzů a paviánů a zaměstnal vlastního ošetřovatele, který se o zvířata staral, dokud jejich tkáně neskončily v tělech stárnoucích boháčů.

Atmosféru té doby dokonale vystihuje dobový tisk. Lidé v kavárnách nedebatovali o ničem jiném. Voronoffovy metody se staly námětem pro satirické divadelní hry, psaly se o něm písně a spisovatel Mikhail Bulgakov se jím nechal inspirovat pro svou slavnou novelu Psí srdce.

Doktor Voronoff byl na vrcholu. Publikoval vědecké knihy, jezdil na přednášková turné po celém světě a tvrdil, že brzy dokáže lidský život prodloužit na 120 až 140 let. Jenže pod nablýskaným povrchem se už začala formovat katastrofa.

Kolem roku 1925 se v pařížských i londýnských salonech začaly šeptem šířit první znepokojivé drby. Někteří z operovaných pánů, kteří se ještě před rokem chlubili mladistvým elánem a milenkami, začali rapidně chřadnout.

A co hůř, objevily se bizarní historky. Říkalo se, že někteří pacienti po transplantaci začali vykazovat „opičí chování“. Šuškalo se o nekontrolovatelných záchvatech vzteku, skákání po nábytku, či dokonce o ztrátě lidské řeči a sklonu k neartikulovanému skřeku. I když šlo z velké části o nadsazené městské legendy a lidovou tvořivost živenou strachem, jádro problému bylo vědecky reálné a mnohem děsivější.

Zázračný efekt omlazení byl totiž čistou iluzí. Ve většině případů zafungoval masivní placebo efekt – pacienti natolik věřili, že po drahé operaci omládnou, že se jejich psychika i tělo na chvíli skutečně vybičovaly k vyššímu výkonu. Z čistě biologického hlediska však lidské tělo opičí tkáň vnímalo jako cizí těleso. Imunitní systém pacientů začal implantované kousky žláz během několika měsíců nemilosrdně napadat a ničit.

Štěpy odumíraly, sklerotizovaly a měnily se v nefunkční jizvovou tkáň. Když se iluze rozplynula, realita byla krutá. Pacienti upadali do ještě hlubší letargie než předtím. Jejich těla zestárla skokově, během několika týdnů. Mnozí z nich utrpěli těžké psychické zhroucení, když zjistili, že za své jmění si koupili jen několik měsíců falešného mládí a teď jsou z nich trosky.

Skutečná rána z milosti pro doktora Voronoffa však přišla z laboratoří, které s ním původně nespolupracovaly. Na konci 20. let vědci poprvé izolovali skutečný mužský hormon – testosteron.

Následné výzkumy ukázaly, že Voronoffova metoda byla z vědeckého hlediska zcela chybná. Zvířecí tkáň v lidském těle nemohla dlouhodobě produkovat lidské hormony. Navíc se ukázalo, že injekční podávání čistého testosteronu má daleko předvídatelnější výsledky bez nutnosti vyvražďovat primáty.

Lékařská komunita, která Voronoffa doposud tiše tolerovala kvůli jeho chirurgické zručnosti a vlivným přátelům, otočila kormidlo. Z oslavovaného génia se stal během několika let vyvrhel. Byl označen za šarlatána, podvodníka a monstrum, které parazitovalo na lidské marnivosti a strachu ze smrti.

Voronoff se sice snažil bránit, tvrdil, že jeho odpůrci jen žárlí na jeho úspěch a bohatství, ale lavinu už nešlo zastavit. Pacienti přestali jezdit. Opičí farma v Mentonu osaměla a klece postupně utichly. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, Voronoff, který měl židovské kořeny, musel uprchnout do USA. Jeho sláva byla definitivně v prachu.

Serge Voronoff zemřel v roce 1951 v Lausanne ve Švýcarsku, opuštěný, zatracený a medicínským světem zcela ignorovaný. Většina tehdejších nekrologů ho vykreslovala jako tragikomickou postavičku z historie vědy, jako muže, který podlehl vlastní megalomanii.

Příběh kliniky věčného mládí doktora Voronoffa tak zůstává fascinujícím mementem toho, jak daleko je lidstvo ochotno zajít, když mu někdo nabídne klíč k oklamání času. Touha po mládí tehdy zatemnila rozum těm nejchytřejším a nejbohatším lidem planety a dala vzniknout jednomu z nejbizarnějších medicínských skandálů všech dob.

Zdroje informací