Violette Morris: Z olympijské hrdinky nejkrutější agentkou gestapa

Jenže když se v takovém člověku potká extrémní ego s naprostou absencí morálky a hlubokou záští vůči vlastní zemi, zrodí se monstrum. Ve Francii 30. a 40. let dvacátého století nebylo kontroverznější postavy, než jakou byla Violette Morris.

Bývalá olympijská hrdinka, geniální sportovkyně a automobilová závodnice vyměnila národní dres za kožený kabát tajné policie. Stala se z ní „Hyena z gestapa“ – žena, která osobně mučila francouzské odbojáře a zradila vše, čím kdy byla.

Violette Morris se narodila v roce 1893 v Paříži do rodiny s aristokratickými kořeny. Už od dětství bylo jasné, že do škatulky poslušné francouzské dívky z vyšší společnosti nikdy nezapadne. Violette byla obdařena neuvěřitelnou fyzickou silou a touhou neustále soutěžit. Během první světové války sloužila na frontě jako sanitářka a kurýrka na motorce, kde v blátě a pod palbou poprvé okusila adrenalin a nebezpečí.

Když válka skončila, Violette se vrhla do světa sportu s nevídanou zuřivostí. V té době byl ženský sport teprve v plenkách, ale ona odmítala jakákoli omezení. Závodila v boxu proti mužům, hrála profesionálně fotbal, vrhala koulí, házela oštěpem a excelovala ve vzpírání. Byla držitelkou několika světových rekordů a získala zlaté medaile na Ženských světových hrách v letech 1921 a 1922.

Její největší vášní se však stal motorsport. Rychlá auta, řev motorů a vůně benzínu – to byl svět, kterému chtěla dominovat. V roce 1927 vyhrála prestižní čtyřiadvacetihodinový závod Bol d'Or. Aby se jí v kokpitu závodního speciálu lépe sedělo a volant jí netlačil do hrudníku, podstoupila šokující zákrok: nechala si chirurgicky amputovat obě prsa.

„Co je mi po tradicích,“ prohlašovala tehdy chlapským hlasem. „Tělo je nástroj k vítězství. Nic víc.“

Violette Morris byla ve své době nepřehlédnutelná. Měřila sice necelých 170 centimetrů, ale měla masivní svalnatou postavu, nosila výhradně pánské obleky, kouřila tři krabičky cigaret denně a vulgárně nadávala. Otevřeně se hlásila k bisexualitě a její milostný život plný rvaček v pařížských barech plnil stránky tehdejších bulvárních novin.

Jenže puritánská francouzská společnost konce 20. let začala mít jejího excentrického chování dost. Klíčový zlom nastal, když jí Francouzská ženská sportovní federace (FFSF) v roce 1928 odmítla obnovit licenci. Důvodem nebyly její výkony, ale „pohoršující životní styl“, nošení mužského oblečení a špatný příklad pro mládež. Violette tak přišla o možnost reprezentovat Francii na olympijských hrách v Amsterdamu, kde měla téměř jisté zlato.

Tato facka od vlastní země v ní zažehla hlubokou, spalující nenávist. Violette Morris podala na federaci žalobu, kterou však v roce 1930 definitivně prohrála. Soud rozhodl, že žena v kalhotách na veřejnosti narušuje morální řád.

Zahořklá, ponížená a finančně vyčerpaná bývalá hrdinka tehdy v pařížské kavárně pronesla prorocká slova: „Moje země mě plivnula do tváře. Dobrá. Až přijde čas, já jí to vrátím i s krví.“

Zverbována Třetí říší

Příležitost k pomstě na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1935, kdy v sousedním Německu už pevně vládl Adolf Hitler, kontaktovala Violette Morris německá tajná služba (Abwehr). Nacisté moc dobře věděli, kdo je Violette Morris – znali její hněv, její kontakty v nejvyšších francouzských kruzích i její zálibu v letectví a technice.

V roce 1936 byla Violette oficiálně pozvána jako čestný host na olympijské hry v Berlíně. Samotný Adolf Hitler byl jejím příběhem fascinován a osobně ji přivítal ve své lóži. V lesku nacistické propagandy, mezi dokonalými atlety a disciplinovanou armádou, našla Violette to, co jí Francie vzala – respekt a pocit nadřazenosti.

Z Berlína se vrátila jako plnohodnotná špionka. V následujících letech využívala své motoristické a letecké znalosti k tomu, aby pro Německo získávala přísně utajované plány francouzské obrany. Traduje se, že právě ona předala nacistům klíčové detaily o slabých místech slavné Maginotovy linie a podrobné plány strategických bodů v Paříži.

Když v roce 1940 wehrmacht bleskově obsadil Francii a v Paříži zavládla nacistická okupace, Violette Morris konečně odhodila masku. Vstoupila do služeb obávané Sicherheitdienst (SD) a našla si útočiště na nechvalně známé adrese Rue Lauriston 93.

Zde sídlilo tzv. Carlingue – francouzské gestapo. Byla to banda kriminálníků, vrahů a kolaborantů, které nacisté platili za to, aby dělali tu nejšpinavější práci. A Violette Morris se stala jejich nejzářivější hvězdou.

V koženém kabátě, s cigaretou v koutku úst a bičem v ruce, osobně vedla výslechy zatčených francouzských odbojářů a britských agentů. Využívala svou brutální fyzickou sílu a sadistické sklony. Svědci, kteří peklo v Rue Lauriston přežili, po válce popisovali, že její krutost překonávala i samotné německé důstojníky. Vězně mučila stahováním z kůže, topením v ledové vodě a elektrošoky. Získala přezdívku „Hyena z gestapa“ nebo „Zabiják v sukních“ – i když sukně nikdy nenosila.

Mimo mučírny žila luxusním životem. Jezdila v zabavených autech, profitovala z černého trhu a likvidovala každého, kdo jí v minulosti zkřížil cestu. Cítila se naprosto nedotknutelná.

Britská tajná služba SOE a francouzský odboj (Résistance) si brzy uvědomily, že Violette Morris je příliš nebezpečná. Věděla příliš mnoho o struktuře odboje a její efektivita při likvidaci podzemního hnutí byla děsivá. Rozkaz zněl jasně: Violette Morris musí zemřít za každou cenu.

První pokus o atentát v Paříži sice přežila, ale odboj si počkal na správnou chvíli. Ta nastala 26. dubna 1944.

Violette Morris tehdy řídila svůj luxusní vůz Talbot na venkovské silnici v Normandii nedaleko vesnice Épaignes. V autě s ní seděli její přátelé – kolaborantská rodina Bailleulových včetně dvou malých dětí. Odbojáři z partyzánské skupiny Maquis byli ukrytí v hustém lese u cesty, kde silnice přecházela do ostré zatáčky.

Jakmile se auto přiblížilo, partyzáni spustili zpoza stromů palbu z těžkých kulometů. Auto bylo během několika sekund provrtáno desítkami kulek. Motor zhasl a vůz sjel do příkopu.

Když střelba utichla, partyzáni se přiblížili k autu, aby se ujistili, že úkol byl splněn. Violette Morris byla na místě mrtvá – její tělo zasáhlo několik střel do hrudníku a hlavy. Spolu s ní zahynuli i všichni ostatní pasažéři. Bývalá olympijská hrdinka, která kdysi toužila po potlesku stadionů, skončila v tratolišti krve na opuštěné lesní cestě.

Jeho tělo bylo pohřbeno do neoznačeného masového hrobu. Francie se rozhodla její jméno vymazat z historických tabulek sportovních úspěchů. Příběh Violette Morris dodnes zůstává mrazivým příkladem toho, jak snadno se může obrovský lidský potenciál a touha po uznání zvrátit v absolutní temnotu, zradu a sadismus.

Tento a další zapomenuté příběhy z historie píšu také na svém osobním blogu sofiepise.cz.