Článek
Má kůži napnutou jako pergamen, kompletní vlasy i nehty, a přestože v zemi leží od dob třicetileté války, její tělo nejeví sebemenší známky rozkladu. V české lidové slovesnosti a starých kronikách severních a východních Čech se těmto bytostem odjakživa říkalo fexti. Podle pověr to byli lidé z masa a kostí, od kterých se odrážely nepřátelské kulky a kteří po smrti prostě odmítli shnít.
Jenže co když to není jen strašidelná pohádka k večernímu ohni? Skutečné nálezy v Žamberku či Vamberku odkrývají mrazivou realitu, kde se středověká magie prolíná s bizarní hrou přírody.
Když v osmnáctém a devatenáctém století farníci v okolí Orlických hor nebo na Rychnovsku kopali nové hroby, občas narazili na cosi, co jim vhánělo krev do žil. Ze země nevykopali kostru, ale vysušené, neporušené tělo.
Starší hrobníci tehdy okamžitě odhazovali lopaty, křižovali se a mezi lidmi se začalo šeptat jediné slovo: Fext.
Podle starých českých pověr se fextem, neboli povětrníkem, člověk nerodil náhodou. Bylo to dítě, které přišlo na svět se zvláštním znamením – narodilo se v takzvané „košilce“, což byla plodová blána omotaná kolem hlavy nebo těla.
Pokud matka tuto blánu usušila, rozemlela na prach a dítěti ji v dospělosti zašila pod kůži nebo do oděvu, chlapec se stal nezranitelným.
O fextech se vyprávěly neuvěřitelné pikanterie. Tradovalo se, že v bitvách třicetileté války stáli v první linii a kulky z mušket se od jejich hrudí odrážely jako hrách od stěny. Jediný způsob, jak mohl fext zemřít, bylo zasáhnout ho speciální stříbrnou kulkou, litou za úplňku, nebo ho utlouct skleněným střepem.
Skutečný teror pro okolí ale nastal až poté, co fext vydechl naposledy.
Drby z hrobek: Proč církev fexty nenáviděla?
Když obyčejný člověk zemřel, jeho tělo se v zemi rozpadlo na prach, což bylo v souladu s křesťanským „prach jsi a v prach se obrátíš“. Jenže fext nehnil. Jeho tělo v rakvi pouze vyschlo, ztratilo vodu a proměnilo se v přirozenou mumii.
Pro tehdejší hluboce věřící společnost to byl obrovský problém a předmět divokých farních drbů. Nezničitelné tělo totiž církev považovala buď za znak absolutní svatosti (jako u svatých, jejichž těla zázračně voněla), nebo naopak za neklamné znamení, že dotyčný upsal svou duši ďáblu a samotná posvěcená půda hřbitova ho odmítá přijmout a pohltit.
Okolo fextů se proto točily bizarní rituály. Když hrobníci na takové tělo narazili, lidé věřili, že fext v noci vstává z hrobu a škodí živým. Aby ho definitivně zklidnili, plížili se v noci na hřbitovy s čarovnými bylinami.
Fextům se do úst rvala svatá hostie, nebo se jim řezaly šlachy na patách, aby nemohli chodit. V některých drsnějších případech, o kterých mluví staré kroniky na Rychnovsku, odsekli nebožtíkovi hlavu a pohřbili ji tváří k zemi mezi jeho kolena.
Mrazivá realita ve Vamberku a Žamberku
Jenže zapomeňme na chvíli na pověry. Když se podíváme na reálná fakta, zjistíme, že fenomén fextů má děsivě hmatatelný základ. Nejslavnější ukázkou je krypta kostela svatého Prokopa ve Vamberku a hrobka v Žamberku.
Když vědci v minulém století do těchto podzemních prostor vstoupili, našli zde desítky takzvaných vambereckých mumií. Byli to měšťané, kněží a především vojáci z třicetileté války. Leželi v otevřených dřevěných rakvích, oblečení do zbytků dobových šatů, s pokožkou sice ztmavlou, ale naprosto neporušenou. Někteří z nich měli na tvářích stále grimasy, které vyvolávaly pocit, že se na vás každou vteřinu otočí a promluví.
Jak je to možné? Moderní věda odhalila tajemství, které staré lidi tak děsilo. Nešlo o žádná kouzla s plodovou blánou ani o smlouvy s temnými silami. Tyto hrobky měly naprosto unikátní systém aerodynamiky. Skrz praskliny a speciální větrací šachty v kamenných zdech uvnitř neustále proudil suchý, chladný vzduch. Když sem uložili čerstvého nebožtíka, proudění vzduchu z jeho tkání odvedlo vlhkost dříve, než stačily nastoupit hnilobné bakterie. Příroda tak sama, bez lidského zásahu, provedla dokonalou mumifikaci.
Setkání, ze kterého tuhne krev
Fascinující pikanterií je, že lidé fexty nevnímali jen jako mrtvoly, ale jako živou součást své historie. V Žamberku se tradoval příběh o fextovi, kterým byl údajně bývalý drsný plukovník z napoleonských válek. Hrobníci jeho vysušené tělo při čištění krypty opřeli o zeď v rohu hřbitova, aby jim nepřekáželo.
Místní mládež pak využívala fexta jako zkoušku odvahy. Kdo se odvážil jít o půlnoci na hřbitov, musel fextovi podat ruku a požádat ho o dovolení odejít. Traduje se, že jeden opilý mladík fexta jednou políbil a do rána zešílel hrůzou, protože měl pocit, že ho mumie chytila kolem krku a nechtěla pustit.
Když dnes navštívíte kapli v Broumovském klášteře, kam byla většina vambereckých mumií kvůli vlhkosti nakonec převezena, můžete se těmto „fextům“ podívat přímo do očí. Stojíte tam v tichu, obklopeni lidmi, kteří měli být už stovky let pouhým prachem. Jejich přítomnost je jasným důkazem toho, že hranice mezi životem, smrtí a mýtem je někdy neuvěřitelně tenká. A že staré české pověsti o nezničitelných lidech nevznikly u stolu spisovatelů, ale vyrostly přímo z temnoty a chladu našich vlastních hrobek.
Zdroje, které jsem použila při zpracování tohoto článku:
- Alois Jirásek: Balada o fextovi – literárně zpracované lidové pověsti z východních Čech zachycující mýtus o nezranitelnosti.
- Antropologický výzkum Národního muzea (prof. Emanuel Vlček) – odborné lékařské zprávy o stavu a přirozené mumifikaci těl z vamberecké krypty.
- Farní kronika města Žamberka (17.–18. století) – autentické zápisy o nálezech nettlejících těl během hřbitovních prací.
