Článek
Když se dnes řekne slovo Milovice, většině lidí se okamžitě vybaví rozsáhlý zábavní park pro děti, letní hudební festivaly pod širým nebem.
Nebo opuštěné vojenské letiště Boží Dar nebo nostalgické, mírně ponuré vzpomínky na nucený pobyt sovětských okupačních vojsk po srpnu 1968.
Celé toto město ve středních Čechách je doslova protkáno vojenskou historií minulého století.
Jenže když člověk opustí hlučné centrum, projede kolem polorozpadlých paneláků po bývalých sovětských důstojnících a odbočí na nenápadnou lesní cestu na okraji města, ocitne se ve zcela jiném světě.
Vstoupí na místo, které oficiálně patří Italské republice a kde pod kobercem anglického trávníku a stíny vzrostlých borovic spí svůj věčný sen bezmála šest tisíc mladých mužů, kteří sem přišli umírat. Přišli z prosluněných pláží Sicílie, Neapole nebo Toskánska. Italský vojenský hřbitov v Milovicích je mrazivým, monumentálním a v Česku naprosto přehlíženým místem první světové války.
Kořeny této tragédie sahají do podzimu roku 1917, kdy na italské frontě došlo k legendární bitvě u Caporetta (dnešní Kobarid). Rakousko-uherská a německá armáda tehdy drtivým úderem kompletně prolomily italské linie a zajaly statisíce italských vojáků.
Rakousko-uherská vojenská byrokracie stála před obřím problémem: kam tyto obrovské masy nepřátelských zajatců umístit. Volba padla mimo jiné na Milovice, kde už od roku 1904 fungoval rozsáhlý vojenský výcvikový prostor a střelnice.
Během několika týdnů zde v polích vyrostlo gigantické barákové město pro zajatce (Kriegsgefangenenlager Milowitz). Životní podmínky v tomto lágru však byly od počátku naprosto katastrofální. Mladí Italové, zvyklí na teplé, středomořské klima, byli narychlo nahnáni do provizorních, dřevěných baráků, kde chybělo jakékoliv vytápění, izolace a teplé oblečení.
Když do středních Čech dorazila krutá zima na přelomu let 1917 a 1918, tábor se proměnil v továrnu na smrt. Nedostatek potravin způsobený totálním vyčerpáním rakouské válečné ekonomiky vedl k tomu, že zajatci dostávali k jídlu jen polévku ze shnilých tuřínů a kousek nastaveného chleba.
Hladem a podvýživou zesláblí Italové neměli šanci drsným podhorským mrazům odolat. V přeplněných barácích navíc bleskově propukla epidemie skvrnitého tyfu a plicní tuberkulózy. Úmrtnost v lágru dosáhla šílených rozměrů – denně umíralo padesát až sedmdesát mladých mužů.
Rakouští vojáci nestačili hloubit hromadné šachty. Mrtvá těla zajatců byla bez jakýchkoli obřadů svážena na okraj vojenského prostoru do lesa a pohřbívána do obřích společných hrobů. Do konce války v listopadu 1918 zde takto v tichu vydechlo naposledy přesně 5 170 Italů, které doplnilo několik set Rusů a Srbů.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 převzal správu nad hřbitovem stát, ale zásadní zlom nastal ve dvacátých letech. Italská vláda pod vedením Benita Mussoliniho začala masivně budovat kult padlých hrdinů z první světové války.
Italský stát milovický pozemek oficiálně odkoupil a proměnil ho v posvátné, autonomní území. Italští architekti areál kompletně přebudovali podle vzoru středomořských vojenských hřbitovů – hromadné šachty byly srovnány, nad nimi byl vyset dokonale střižený trávník a vztyčeny tisíce symetrických kamenných křížů.
Uprostřed hřbitova nechal Řím postavit monumentální bílou mramorovou kapli s kostnicí, kam byly uloženy ostatky italských důstojníků. Jenže s příchodem druhé světové války a následným poválečným rozdělením Evropy železnou oponou toto místo upadlo v Čechách do absolutního zapomnění.
Pro komunistický režim byli italští vojáci imperialistickými cizinci a les kolem hřbitova byl navíc v roce 1968 uzavřen do přísně střeženého sovětského vojenského pásma, kam běžný občan nesměl vkročit.
Dnes je situace sice legislativně vyřešená, areál je příkladně udržován a pravidelně sem jezdí delegace italského velvyslanectví a armády, pro které jsou Milovice posvátným poutním místem srovnatelným se slavnými bojišti na řece Piavě.
Jenže pro běžnou českou veřejnost, turisty a dokonce i pro mnoho obyvatel samotných Milovic zůstává tento obří masový hrob v lese naprostým tabu a neznámou veličinou. Zatímco do Letů u Písku nebo do Terezína jezdí politici s transparenty a televizní štáby se předhánějí v morálních komentářích, do tichého milovického borového lesa nezabloudí téměř nikdo.
Tisíce mladých kluků, kteří doma v Itálii zanechali své rodiny a touhy, tak dál odpočívají pod kobercem českého mechu v absolutní izolaci a zapomnění.
Příběh zapomenutého milovického mauzolea nám i po více než století zanechává hluboké morální, historické i osobní ponaučení. Ukazuje nám, jak nesmírně krutá a slepá dokáže být válečná mašinerie, která vytrhne obyčejné lidi z jejich přirozeného prostředí a pošle je umírat na opačný konec Evropy kvůli zájmům mocných. Ti mladí Italové tehdy nespáchali žádný zločin – byli to odvedenci, kteří museli poslechnout rozkaz.
Věděli jste, že v Milovicích se ukrývá největší italský vojenský hřbitov ve střední Evropě, kde leží téměř 6 000 obětí první světové války, nebo jste měli toto město spojené výhradně se sovětskou armádou a hudebními festivaly? Myslíte si, že bychom měli tato mezinárodní pietní místa v Česku více propagovat a zařadit je do školních učebnic dějepisu? Podělte se o své názory v komentářích níže!
Zdroje:
- Vojenský historický ústav Praha / VHÚ (Historická rešerše k zajateckému táboru v Milovicích z let 1914–1918 a italským zajatcům po bitvě u Caporetta):
vhu.cz - Český rozhlas Plus (Dokumentární rozhlasový pořad o budování italského vojenského hřbitova v Milovicích ve 20. letech a o tom, jak areál přežil sovětskou okupaci):
rozhlas.cz - Ministerstvo obrany ČR / Odbor pro válečné veterány (Oficiální evidence válečných hrobů a mezinárodní smlouvy mezi ČR a Itálií o správě pietního místa v Milovicích):
army.mil - Ambasciata d'Italia Praga / Italské velvyslanectví v Praze (Digitální archiv, historické prameny k výstavbě mramorové kaple a zápisy z každoročních pietních aktů):
esteri.it
