Zapomenuté krušnohorské mauzoleum, kde odpočívají tisíce obětí války

Když se dnes milovníci dobrodružství a netradičního cestování vydají do nejvyšších partií Krušných hor, jejich kroky často směřují do polozapomenutého pohraničního území kousek od Přebuzi.

Uprostřed divokých rašelinišť, vřesovišť a drsné horské přírody se zde k nebi tyčí monumentální, polorozpadlé betonové skelety, které připomínají postapokalyptickou kulisu ze sci-fi filmu. Tomuto místu se v turistických průvodcích přezdívá „český Černobyl“ nebo tajemně Sauersack.

Mladí lidé si zde pořizují stylové fotografie na sociální sítě a obdivují, jak si příroda bere zpět lidské stavby. Jenže celé toto tajuplné místo je ve skutečnosti hlubokou, krvácející ranou druhé světové války.

Stačí opustit betonové ruiny, zabočit hlouběji do neprostupné smrčiny a člověk stane na místě, kde v absolutní izolaci a zapomnění leží tichý lesní hřbitov. Místo, o jehož existenci nemá většina projíždějících cyklistů sebemenší tušení, přestože pod nánosem jehličí zde spí desítky obětí nacistického válečného šílenství.

Historie tohoto temného místa se začala psát v roce 1940, kdy nacistické Německo nutně potřebovalo pro svůj válečný průmysl strategické suroviny, zejména cín pro výrobu ložisek a slitin. V nepřístupných, močálovitých lesích u Rolavy proto vyrostl obří, supermoderní hlubinný důl a úpravna rudy. Na stavbu a následný provoz tohoto monstrózního komplexu však Třetí říše nenasadila placené dělníky. Hned vedle dolu vybudovala přísně střežený zajatecký tábor (Stalag XIII C), kterým prošly tisíce zajatců – především vojáci sovětské Rudé armády, Francouzi, a později také Italové. Život v Sauersacku se stal synonymem pro čisté otrocké peklo. Zajatci museli v nelidských podmínkách, často bez jakýchkoli ochranných pomůcek, hloubit desítky metrů hluboké šachty v tvrdé žule a ručně tahat tuny horniny na povrch.

Když do Krušných hor dorazily pověstné drsné zimy, kdy teploty klesaly hluboko pod minus dvacet stupňů a sněhová pokrývka dosahovala několika metrů, tábor se proměnil v masový hrob. Podvýživení zajatci, odění jen v lehkých hadrech a dřevácích, dostávali k jídlu pouze polévku ze shnilých bramborových slupek. Vyčerpání, omrzliny a absence jakékoliv lékařské péče vedly k tomu, že muži v podzemí umírali po desítkách.

Tím vůbec nejtvrdším zabijákem v Sauersacku však byl lidský cynismus dozorců SS, kteří nemocné a zesláblé zajatce stříleli nebo je nechali umrznout v nevytápěných barácích. Mrtvá těla, zejména sovětských vojáků, byla bez jakýchkoli jmen a obřadů svážena kousek za tábor a zakopávána do masových šachet přímo v rašelině. Přesný počet lidí, kteří v tomto pouštním pekle vydechli naposledy, dodnes nikdo přesně nespočítal, ale odhady historiků mluví o stovkách zmařených životů.

Po skončení války v květnu 1945 byl důl narychlo opuštěn, stroje byly demontovány a areál byl ponechán svému osudu. S nástupem komunistického režimu a vytvořením přísně střeženého pohraničního pásma se však nad celou Rolavou zatáhla opona absolutního mlčení.

Stát neměl zájem toto místo jakkoliv propagovat, hřbitov v lese nebyl nijak označen a okolní bažiny a rašeliniště začaly hroby zajatců nekompromisně pohlcovat. Po celá desetiletí tak toto krušnohorské mauzoleum spalo v naprosté izolaci. Teprve po roce 1989, s otevřením hranic a nástupem fenoménu urbexu, se zříceniny Sauersacku staly vyhledávanou turistickou senzací.

Lidé obdivují monumentální betonový zásobník na rudu a fotí si graffiti na zdech, ale k samotnému lesnímu hřbitovu, který leží pouhých několik desítek metrů vedle v hustém mlází, nezabloudí téměř nikdo.

Zatímco do jiných historických míst, jako jsou Lidice nebo Terezín, jezdí vládní delegace s transparenty a televizní štáby se předhánějí v patetických komentářích, nad masovými hroby na Rolavě visí jen tiché, mrazivé krušnohorské ticho. Nikdo sem nepřijíždí plakat, nekonají se zde žádné politické manifestace a běžný návštěvník, který prochází kolem betonových skeletů, netuší, že kráčí po posvátné půdě prosycené krví a potem tisíců zotročených lidí.

Mladí kluci z Francie či z dalekých ruských plání, kteří v Sauersacku ztratili své životy a sny, tak dál odpočívají pod kobercem šumavského a krušnohorského mechu v absolutním a trvalém zapomnění celého národa.

Příběh zapomenutého krušnohorského mauzolea na Rolavě nám i po více než osmdesáti letech zanechává hluboké morální, historické i osobní ponaučení. Ukazuje nám, jak nesmírně krutá, chladná a bezcitná dokáže být jakákoliv totalitní ideologie, když promění lidskou bytost v pouhý bezvýznamný spotřební materiál pro naplnění svých politických a průmyslových cílů. Ti mladí zajatci tehdy neudělali nic špatného – byli to muži, které sem chladnokrevně vehnalo válečné běsnění.

Skutečná morální dospělost a velikost naší moderní civilizace se nikdy neměří tím, jak hlučně dokážeme křičet na politických demonstracích nebo jaká gesta zrovna letí na sociálních sítích. Začíná v naprostém tichu, v úctě k zapomenutým hrobům v lesích a ve schopnosti zachovat si čisté svědomí, morální páteř a zdravý selský rozum.

Naší jedinou povinností vůči obětem Sauersacku je nenechat jejich jména a utrpení definitivně zmizet pod nánosem vřesu a rašeliny a připomínat si, že svoboda a lidská důstojnost jsou extrémně fragilní hodnoty, které musíme nekompromisně chránit dřív, než se stíny minulosti začnou plížit do naší vlastní budoucnosti.

Věděli jste, že slavná turistická a urbexová lokalita Rolava (Sauersack) v Krušných horách v sobě skrývá takto temnou historii lágru a zapomenutý lesní hřbitov válečných zajatců, nebo jste toto místo vnímali jen jako zajímavou betonovou zříceninu v přírodě? Myslíte si, že je správné, aby tato pietní místa zůstávala v anonymitě lesa, nebo by stát měl investovat do jejich viditelného označení a naučných stezek? Podělte se o své názory v komentářích níže!

Zdroje: