Volary: Hřbitov 95 žen, které nepřežily pochod smrti přes Šumavu

Jenže za těmi devadesáti pěti náhrobky se skrývá jeden z nejtragičtějších příběhů konce druhé světové války na Šumavě.

Jsou zde pohřbeny ženy, které nacisté na jaře roku 1945 hnali přes stovky kilometrů dlouhým pochodem smrti. Byly mezi nimi Polky, Maďarky, Češky, Němky i Rusky. Většina byla židovského původu.

Některé zemřely hladem.

Jiné vysílením.

A některé proto, že už nedokázaly pokračovat.

Tehdy už přitom válka prakticky končila.

Příběh těchto žen nezačal ve Volarech ani v Helmbrechtsu.

První skupina přibližně tisíce židovských vězeňkyň vyrazila už 20. ledna 1945 z tábora Schlesiersee v tehdejším německém Horním Slezsku, dnes polské Sławě. Během další cesty byly k pochodu připojovány další ženy. Prošly několika tábory a začátkem března dorazily do Helmbrechtsu.

Naopak.

Ženy byly nuceny pracovat, žily v otřesných podmínkách a mnoho z nich už bylo v době odchodu těžce nemocných a podvyživených. Památník koncentračního tábora Flossenbürg uvádí, že v Helmbrechtsu bylo v březnu 1945 asi 621 židovských žen, převážně Maďarek, které sem přišly z Grünbergu.

A potom přišel rozkaz k evakuaci.

Válka se chýlila ke konci. Americká armáda postupovala Evropou a německá vojska se stahovala.

Pro vězeňkyně to ale neznamenalo svobodu.

Naopak. SS je vyhnalo z Helmbrechtsu a začal další pochod.

Tentokrát směrem na jih.

Ženy měly putovat přes Svatavu, Sokolov, Mariánské Lázně, Tachovsko, Domažlicko, Klatovsko a Šumavu až do Volar. Celková trasa od začátku pochodu přes území dnešního Německa a Česka přesáhla 800 kilometrů. Celý pochod trval 106 dní.

Představit si něco takového dnes skoro nejde.

Byly mezi nimi mladé dívky.

Některým bylo sotva sedmnáct.

Šly pěšky, nemocné, hladové, často v naprosto nedostatečném oblečení. Spaly ve stodolách, na různých provizorních místech a v podmínkách, ve kterých zdravý člověk sotva vydržel několik dní.

A ony takhle putovaly týdny.

Pochod smrti nebyl jen krutým přesunem vězňů.

Podle svědectví přeživších docházelo k bití, týrání a vraždám. Vězeňkyně, které už nedokázaly držet tempo, byly vystaveny násilí a některé byly zastřeleny. O tom všem existují poválečná svědectví samotných přeživších, která dnes uchovávají například Arolsen Archives.

To je možná jedna z nejhorších věcí na celém příběhu.

Člověk si představuje, že největší nebezpečí přichází v okamžiku, kdy vypukne válka.

Jenže pro tyto ženy bylo nejhorší právě její poslední období.

Německo se hroutilo.

Vojáci ustupovali.

Konec byl blízko.

A přesto byly ženy dál vedeny lesy a silnicemi jako vězeňský průvod.

Na přelomu dubna a května se pochod dostal na Šumavu.

Ženy procházely místy, kde dnes člověk potká především turisty, cyklisty a houbaře.

Tehdy ale šlo o krajinu, ve které se pohyboval zástup vyčerpaných vězeňkyň pod ozbrojeným dohledem.

Jedna z tragických epizod se odehrála například v okolí Hartmanic. V noci z 28. na 29. dubna 1945 zde zemřelo dvanáct žen, které už byly příliš slabé na další cestu. Jejich těla byla pohřbena do společného hrobu na bývalém židovském hřbitově.

A pak se kolona blížila k Volarům.

Do Volar dorazily ženy 4. května 1945.

Americká armáda byla už velmi blízko.

Nacisté proto část vězeňkyň nechali v opuštěné tovární budově. Když 6. května dorazili Američané, našli zde 118 přeživších žen v katastrofálním zdravotním stavu.

Ženy byly tak vyhublé, že některé vypadaly mnohem starší, než ve skutečnosti byly. Americký vojenský lékař Aaron S. Cahan později popsal, že většina žen vážila jen přibližně 30 až 40 kilogramů. Mnohé trpěly těžkou podvýživou, úplavicí, nedostatkem vitamínů, omrzlinami a dalšími následky dlouhého pochodu.

A přestože pro ně 6. květen znamenal osvobození, ani tehdy nebylo po všem.

Některé ženy zemřely ještě po osvobození.

Jejich těla byla později exhumována z různých míst v okolí a pohřbena ve Volarech. Američané krátce po osvobození zahájili také rozsáhlé vyšetřování a vyslýchali přeživší i další svědky. Dochovala se desítky svědectví o zacházení s vězeňkyněmi během pochodu.

Na místě dnešního hřbitova byly postupně pohřbívány oběti pochodu.

Dnes zde stojí 95 náhrobků.

Každý z nich patří jedné ženě.

Původně byl počet uváděn různě a historický výzkum kolem počtu obětí pokračoval ještě po válce. Volarský historik Václav Starý například popsal, jak byly postupně nacházeny další ostatky žen v okolních lesích. Jedna z nich byla nalezena v srpnu 1946 poblíž železniční trati Volary–Zbytiny. Lékař tehdy odhadl její věk přibližně na dvacet let a ostatky byly považovány za oběť pochodu smrti.

A právě tady se tedy do příběhu dostávají Zbytiny.

Ne jako místo hlavního hřbitova.

Ale jako další bod v krajině, která ještě dlouho po válce vydávala svědectví o tom, co se v ní odehrálo.

Dnešní podoba hřbitova vznikala postupně.

Nachází se zde 95 náhrobků, obelisk a také bronzová plastika ženského torza od sochaře Vojtěcha Paříka z roku 1975. Současná architektonická podoba areálu byla vytvořena v letech 1989–1990.

Nejvíc člověka ale možná nezaujme ani socha, ani obelisk.

Jsou to ty řady kamenů.

Jedna vedle druhé.

Stejně vysoké.

Stejně tiché.

A za každým z nich byla žena, která měla svůj život, svou rodinu, své jméno a svůj příběh.

Některé z nich byly velmi mladé.

Na vrcholu hřbitova stojí obelisk.

Je na něm hebrejský text a citát z Pláče Jeremiášova:

„Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem?“

Je to otázka stará tisíce let.

A přesto na tomto místě působí, jako by byla napsaná právě pro dnešní návštěvníky.

Protože kolem hřbitova se dá projít.

Člověk může přijít do Volar, podívat se na město, projít se Šumavou a pokračovat dál.

A vůbec nemusí vědět, že jen několik kroků od něj leží 95 žen, jejichž poslední cesta vedla stovky kilometrů přes Evropu.

Mezi přeživšími byla také Gerda Weissmannová.

Bylo jí jednadvacet let.

Po osvobození ve Volarech se setkala s americkým vojákem Kurtem Kleinem. Jejich setkání se stalo jedním z nejznámějších příběhů spojených s osvobozením žen ve Volarech. Později se vzali a Gerda se stala autorkou vzpomínkové knihy All But My Life.

Je to zvláštní kontrast.

Na jedné straně hřbitov.

95 žen, které svůj příběh už nikdy nemohly vyprávět.

Na druhé straně žena, která přežila a dokázala o tom, co se stalo, mluvit.

Právě díky takovým svědectvím dnes víme, co se během pochodu skutečně dělo.

Velitel pochodu Alois Dörr byl později postaven před soud. V roce 1969 byl odsouzen k doživotnímu trestu, po deseti letech však byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Zemřel v roce 1991.

Některé další osoby, které se na pochodu podílely, unikly spravedlnosti úplně.

A některé ženy, které přežily, si nesly následky toho, co prožily, celý život.

Tohle je možná nejpodivnější část celého příběhu.

Pro nás skončila válka 8. května 1945. Pro ně nikoliv.

V jejich hlavách pokračovala ještě dlouho.

Pokud tedy někdy pojedete ze Zbytin směrem k Volarům, můžete si uvědomit ještě jednu věc.

V téhle krajině není historie pouze v muzeích.

Je v lese.

U železniční trati.

Na starých cestách.

Na hřbitovech.

A někdy dokonce v místech, kolem kterých člověk projede autem a vůbec netuší, co se tam před osmdesáti lety stalo.

V roce 1946 byla u trati mezi Volary a Zbytinami nalezena kostra mladé ženy. O několik let později byla další kostra objevena u Stožce. Obě byly spojovány s oběťmi pochodu smrti.

Šumava tak ještě dlouho po válce vydávala mrtvé.

A možná právě proto má zdejší ticho někdy úplně jinou podobu.

Ne prázdnou.

Ale plnou lidí, jejichž jména bychom neměli nechat zmizet.