Článek
Uprostřed broumovských lánů se tyčí kamenný památník obklopený stovkami tichých hrobů.
V době první světové války zde totiž rakousko-uherská armáda vybudovala obří, dokonale izolovaný zajatecký tábor. Nebyl to žádný malý sběrný bod. Tímto místem prošlo přes 30 000 válečných zajatců.
Většinu z nich tvořili vojáci carského Ruska, ale osud sem zavál také Srby, Italy a Rumuny. Muže, kteří padli do zajetí na vzdálených frontách a byli deportováni do vnitrozemí tehdejší monarchie.
Život za ostnatým drátem: Hlad, zima a tyfové šílenství
Když jsem studovala staré záznamy o táboře, uvědomila jsem si, jak krutá realita se za těmito čísly skrývá. Tábor v Martínkovicích byl v podstatě samostatným městem dřevěných baráků, kde lidé žili v nelidských podmínkách. Zimy na Broumovsku bývají tvrdé, jídla byl kvůli válečnému nedostatku kritický málo a muži oslabení těžkou prací v okolních lomech a na polích neměli žádnou šanci se bránit tomu nejhoršímu nepříteli – nemocem.
V táboře brzy propukla ničivá epidemie skvrnitého tyfu. V přeplněných dřevěných ubikacích se nákaza šířila rychlostí blesku. Denně zde umíraly desítky mužů. Hladoví, nemocní a promrzlí vojáci umírali tisíce kilometrů od svých domovů.
Na zdejším vojenském hřbitově dnes odpočívá přes 2 600 ruských, srbských, italských a rumunských vojáků. Jsou zde pochováni v hromadných i samostatných hrobech, schovaní před zraky světa pod trávou broumovských luk.
Ruské mauzoleum uprostřed českého venkova
Největší zajímavostí celého místa je vkusný kamenný památník, který zde vznikl. V minulosti nechala ruská strana částečně opravit, aby uctila památku svých padlých předků. Když stojíte před touto stavbou uprostřed českého venkova, působí to neuvěřitelně silným dojmem.
Je pro mě naprosto nepochopitelné, jak dokáže být lidská paměť krátká. Pro běžného českého turistu je toto místo v podstatě naprosto neznámé. Lidé jezdí kolem, míří do Adršpašských skal, kupují si suvenýry, ale o obřím tragickém osudu tolika vojáků kousek od nich nikdo netuší. Hřbitov leží mimo hlavní silnice, zarůstá stromy a připomínají ho jen občasné návštěvy historiků nebo hrstky nadšenců.
Když se na martínkovickém hřbitově ocitnete sami, ta tíha vás okamžitě zasáhne. Není tu žádný hluk aut, žádný potlesk, žádné cedule pro turisty. Jen stovky jmen vyrytých do kamene, často zkomolených tehdejší rakouskou správou, která si neuměla poradit s ruskou azbukou.
Ti muži nepřišli do našich zemí bojovat jako nepřátelé, byli sem dovezeni jako živý válečný materiál a v krutých bolestech zde vydechli naposledy. Přestože se svět od té doby značně změnil, jejich domov v polích tu zůstává jako memento. Jako místo, které mělo zůstat zapomenuto, si však zaslouží, abychom o něm věděli. Protože zapomenout na tyto lidi znamená nechat je zemřít podruhé.
Věděli jste, že ve vašem okolí nebo kraji existují podobná utajená a zapomenutá pohřebiště z dob světových válek? Proč podle vás máme tendenci zapomínat na místa, která nejsou na hlavních turistických mapách, i když skrývají tak obrovské lidské tragédie?
Zdroje z kterých jsem čerpala při psaní tohoto článku.
- Národní památkový ústav (Památkový katalog): Vojenský hřbitov zajatců z 1. světové války v Martínkovicích – Oficiální státní záznam o kulturní památce, popisy hromadných hrobů a stavby ruské pravoslavné kaple (mauzolea).
- Vojenský historický ústav Praha (VHÚ): Evidence válečných hrobů – lokalita Martínkovice – Přesná vojenská statistika potvrzující identitu více než 2 600 pochovaných ruských, srbských, italských a rumunských vojáků.
- Městské muzeum v Broumově (Historický archiv): Zajatecký tábor Broumov-Martínkovice 1915–1918 – Dobové fotografie, svědectví pamětníků a záznamy o epidemii skvrnitého tyfu v dřevěných barácích tábora, kterým prošlo přes 30 000 zajatců.
