Článek
Když jsem začínala pracovat jako letuška, myslela jsem si, že nejvíc času strávím rozdáváním občerstvení nebo bezpečnostními pokyny. Brzy jsem ale zjistila, že velkou součástí práce jsou rozhovory. Některé trvají jen pár vteřin, jiné se protáhnou téměř na celý let. A po několika letech ve vzduchu jsem si všimla jedné zajímavosti – některé národnosti jsou zkrátka povídavější než jiné.
Samozřejmě nejde o žádné vědecké pravidlo. Každý člověk je jiný a nelze všechny házet do jednoho pytle. Přesto existují skupiny cestujících, které jsou podle zkušeností mnoha letušek známé tím, že si rády povídají.
Na prvním místě bych bez váhání zmínila Američany. Rozhovor pro ně často začíná už při nástupu do letadla. Zajímají se o to, odkud jsme, jak dlouho létáme nebo kam pokračujeme po skončení směny. Není výjimkou, že během několika minut víme, odkud pocházejí, kam jedou na dovolenou, kolik mají dětí a co plánují po návratu domů.
Pamatuji si jednoho staršího pána, který během desetihodinového letu stihl odvyprávět svůj životní příběh. Když jsme přistáli, měl jsem pocit, že znám polovinu jeho rodiny. Nakonec mi ještě poděkoval za to, že jsem si na něj udělala čas, přestože jsem většinu letu běhala mezi cestujícími.
Velmi společenští bývají také Italové. Ti si ale nejčastěji povídají mezi sebou. Jejich konverzace bývají hlasité, plné smíchu a gestikulace. Občas se člověk otočí, protože má pocit, že někdo řeší vážný spor, a přitom si jen vybírají, co si dají k pití.
Španělé jsou podobní. Atmosféra kolem nich bývá uvolněná a veselá. Dokážou si povídat celé hodiny a zdá se, že jim nikdy nedojdou témata. Na dlouhých letech bývá jejich část kabiny často nejživější.
Velmi přátelští jsou podle mých zkušeností také Irové. Stačí jeden úsměv a během chvíle se rozvine příjemný rozhovor. Mají přirozený smysl pro humor a často dokážou rozesmát nejen posádku, ale i spolucestující.
Překvapivě komunikativní bývají také Australané. Většinou jsou uvolnění, otevření a berou let jako příležitost poznat nové lidi. Není výjimkou, že si během několika hodin vytvoří přátelský vztah se sousedem vedle sebe, přestože se před nástupem vůbec neznali.
Britové jsou v konverzaci o něco zdrženlivější, ale velmi zdvořilí. Pokud už rozhovor začnou, bývá příjemný a nenucený. Často poděkují za každou maličkost a dokážou ocenit i obyčejný úsměv.
Na opačné straně pomyslného žebříčku bývají cestující ze Skandinávie. Ne že by nebyli přátelští, spíš respektují soukromí druhých. Když něco potřebují, zeptají se stručně a mile. Zbytek letu si většinou čtou, poslouchají hudbu nebo odpočívají.
Podobně působí mnoho cestujících z Japonska. Komunikace s nimi bývá velmi zdvořilá, ale úsporná. Pokyny sledují pozorně a málokdy mají potřebu vést delší rozhovory.
Češi jsou podle mě zvláštní kategorií. Na začátku letu bývají spíš rezervovaní. Když ale zjistí, že je posádka přátelská, rychle roztají. Někteří se svěří s tím, kam jedou na dovolenou, jiní se pochlubí, že letí poprvé, a občas přidají i nějaký povedený vtípek.
Zajímavé je, že hovornost často závisí i na délce letu. Na krátkých trasách lidé většinou odpočívají nebo sledují telefon. Na dálkových letech je času dost, a tak se mnozí rozpovídají mnohem víc než obvykle.
Občas vzniknou opravdu komické situace. Jeden cestující mi například během letu stihl vysvětlit, jak by podle něj měla fungovat letecká doprava, ekonomika i světová politika. Když jsem se po několika hodinách vrátila s dalším občerstvením, navázal přesně tam, kde předtím skončil. Jeho spolucestující jen pobaveně krčil rameny.
Nejhezčí na této práci ale je, že každý rozhovor je jiný. Někdy si povídáme jen o počasí v cílové destinaci, jindy vyslechneme životní příběh člověka, kterého už možná nikdy neuvidíme. A právě tyto krátké lidské okamžiky dělají z práce letušky mnohem víc než jen službu na palubě.
Po letech létání jsem si uvědomila, že nejde ani tak o národnost jako o chuť sdílet svůj příběh. Někteří lidé mlčí od startu až do přistání, jiní dokážou během jediného letu proměnit cizince v dobrého známého. A právě díky nim není na palubě nikdy nuda.
