Článek
Když jsem nastoupil k Qatar Airways, měl jsem pocit, že se mi splnil sen. Výběrové řízení bylo náročné, konkurence obrovská a samotné přijetí představovalo něco, na co jsem byl hrdý.
Rodina i přátelé mi gratulovali.
V jejich očích jsem získal práci, která nabízela cestování po světě, zajímavý životní styl a možnost poznat desítky zemí. Přesně tak ji ostatně prezentovaly i sociální sítě.
Jenže první rok mě naučil něco úplně jiného.
Nejtěžší nebyly dlouhé lety.
Nejtěžší bylo všechno okolo nich.
Po příjezdu do Dauhá začalo období intenzivního výcviku. Nové prostředí, nová pravidla, noví lidé a obrovské množství informací, které bylo potřeba zvládnout během několika týdnů.
Mnoho nováčků tehdy poprvé pochopilo, že práce palubního personálu není jen o servisu.
Každá situace na palubě má přesně stanovený postup. Od zdravotních komplikací až po mimořádné události. Očekává se profesionalita, disciplína a schopnost fungovat pod tlakem.
To ale byla jen první část.
Skutečný psychický nápor přišel po zařazení do provozu.
Najednou jsem se ocitl v kolotoči letů, časových posunů a neustále se měnících směn. Jeden týden jsem přistával v Austrálii, další v Evropě a za pár dní v Severní Americe.
Tělo nevědělo, kdy má spát.
Mozek nevěděl, jaký je vlastně den.
Po několika měsících jsem začal pozorovat stejný vzorec u mnoha kolegů.
Nejdřív přišlo nadšení.
Potom únava.
A následně psychické vyčerpání.
Mnoho lidí si myslí, že největším problémem je nedostatek spánku. Ve skutečnosti jde o kombinaci několika faktorů najednou.
Neustálé odloučení od rodiny.
Absence stabilního režimu.
Život v cizí zemi.
A pocit, že člověk neustále funguje mezi dvěma světy.
Vzpomínám si na kolegyni z Evropy, která první měsíce sdílela fotografie téměř každý den. Luxusní hotely, pláže, panoramata velkoměst.
Po roce odešla.
Když jsme se loučili, řekla mi větu, kterou jsem později slyšel mnohokrát.
„Už nevím, kde je můj domov.“
Právě tento pocit bývá častější, než si lidé uvědomují.
Posádky tráví velkou část života na cestách. Často více času v hotelových pokojích než ve vlastním bytě. Člověk navštíví desítky zemí, ale zároveň mu unikají běžné okamžiky doma.
Narozeniny.
Rodinné oslavy.
Svatby.
Setkání s přáteli.
V určitém okamžiku si mnoho zaměstnanců začne uvědomovat, kolik toho zmeškali.
Dalším problémem bývá samota.
Na první pohled to zní paradoxně.
Palubní personál je neustále obklopen lidmi. Cestujícími, kolegy i hotelovým personálem. Přesto se mnoho zaměstnanců cítí osaměleji než kdykoli předtím.
Důvod je jednoduchý.
Vztahy se budují obtížně.
Dnes pracujete s jednou posádkou, zítra s jinou. Přátelství vznikají rychle, ale stejně rychle se rozpadají. Někdo odejde, jiný změní základnu a další se vrátí domů.
Po čase člověk zná stovky lidí, ale jen málokoho opravdu blízce.
Psychickou zátěž zvyšují i očekávání okolí.
Když jsem rodině telefonoval domů, často slýchala jen to nejlepší. Vyprávěl jsem o destinacích, zajímavých zážitcích a nových místech.
Nechtěl jsem mluvit o vyčerpání.
O probdělých nocích.
O pocitu, že po několika letech už nevím, ve kterém časovém pásmu se vlastně nacházím.
Stejně to dělala většina kolegů.
Na sociálních sítích viděli lidé úsměvy.
V soukromí se ale někteří potýkali s úzkostí, vyhořením nebo chronickou únavou.
Právě proto není překvapivé, že mnoho zaměstnanců odchází během prvního roku.
Ne proto, že by práci nezvládli.
Ani proto, že by nebyli dost schopní.
Odcházejí proto, že zjistí, jak vysokou cenu za tento životní styl platí.
Někteří se rozhodnou, že jim to stojí za to.
Jiní dospějí k opačnému závěru.
Po několika letech v oboru jsem pochopil jednu důležitou věc.
Nejtěžší část práce stevarda není ve vzduchu.
Není to náročný cestující.
Není to noční let ani časový posun.
Nejtěžší je dlouhodobě udržet psychickou rovnováhu v životě, kde se neustále mění města, kolegové, směny i časová pásma.
A právě proto mnoho zaměstnanců prestižních aerolinek odchází mnohem dříve, než si lidé na zemi dokážou představit. Zvenčí jejich život vypadá jako dobrodružství. Zevnitř je to často každodenní boj s únavou, samotou a hledáním místa, které by mohli skutečně nazývat domovem.
