Článek
Když jsem ve dvaadvaceti letech dostala e-mail s potvrzením, že mě přijali do Emirates, měla jsem pocit, že jsem vyhrála životní loterii. Přátelé mi záviděli, rodiče byli pyšní a já sama jsem si představovala, že mě čekají roky cestování, dobrodružství a nezávislosti. Na fotografiích vypadaly letušky dokonale. Usměvavé ženy v elegantních uniformách, které během týdne navštíví několik kontinentů a přitom bydlí v jednom z nejmodernějších měst světa.
Realita byla mnohem složitější.
První týdny výcviku v Dubaji byly tvrdší, než jsem čekala. Každý detail měl svá pravidla. Jak chodit, jak mluvit, jak si upravit vlasy, jak reagovat na konfliktní cestující nebo mimořádné situace. Chyby se neodpouštěly. Bylo jasné, že reprezentujeme jednu z nejznámějších leteckých společností na světě.
To ale nebylo nic proti tomu, co přišlo později.
Lidé si myslí, že nejtěžší součástí práce letušky jsou dlouhé lety. Ano, dvanáct nebo čtrnáct hodin ve vzduchu není jednoduchých. Po několika letech však zjistíte, že si tělo na únavu zvykne. Naučíte se fungovat s minimem spánku, zvládat časové posuny i nekonečné směny.
Mnohem horší byl život mimo letadlo.
Bydlela jsem ve služebním bytě s dalšími členkami posádky z různých zemí. Na první pohled to znělo zajímavě. Ve skutečnosti jsme byly skupina unavených lidí, kteří se neustále míjeli. Jedna přicházela domů ve tři ráno, druhá odcházela na letiště v pět. Někdy jsme se celé týdny téměř neviděly.
Největším problémem byla samota.
V Dubaji jsem znala stovky lidí, ale zároveň jsem neměla skoro nikoho opravdu blízkého. Přátelství vznikala rychle a stejně rychle mizela. Někdo odešel k jiné společnosti, jiný se vrátil domů, další si našel partnera a změnil životní plány. Neustále jste poznávali nové tváře, ale jen málokteré zůstaly.
Vzpomínám si na jeden večer, který mi otevřel oči.
Vrátila jsem se z letu do Sydney. Za sebou jsem měla téměř šestnáct hodin práce a několik dní mimo domov. Otevřela jsem dveře bytu a zjistila, že jsem sama. Všechny spolubydlící byly pryč. Sedla jsem si na postel a uvědomila si, že už několik týdnů jsem s nikým nevedla normální osobní rozhovor.
Měla jsem stovky fotografií z celého světa, ale nikoho, komu bych je opravdu chtěla ukázat.
Tehdy jsem poprvé pochopila, proč tolik členů posádek po několika letech odchází.
Další šok přišel ve chvíli, kdy jsem se snažila udržet vztah na dálku. Partner zůstával v Evropě a my se vídali jen sporadicky. Když jsem měla volno, pracoval on. Když měl čas on, byla jsem na druhé straně planety. Telefonáty se odehrávaly v absurdních hodinách a postupně se z nich stala povinnost místo radosti.
Po dvou letech jsme se rozešli.
Nebyl v tom žádný dramatický konflikt. Jen jsme si jednoho dne uvědomili, že už nežijeme společný život.
Podobné příběhy jsem slýchala od kolegů neustále. Rozpady vztahů, odcizení od rodiny nebo pocit, že jim doma unikají důležité okamžiky. Zatímco ostatní slavili narozeniny, svatby nebo Vánoce, my často seděli tisíce kilometrů daleko.
Pamatuji si kolegyni z Filipín, která zmeškala poslední setkání se svým nemocným otcem. Jiná přišla o svatbu vlastní sestry. Většina z nás si tehdy uvědomila, že letenka do jakékoli země světa ještě neznamená svobodu.
Paradoxně jsem se cítila nejvíc sama na těch nejkrásnějších místech.
Fotografie z New Yorku, Tokia nebo Kapského Města vypadaly úžasně. Lidé pod nimi na sociálních sítích psali, jak mi závidí život. Jenže oni neviděli hotelový pokoj, ve kterém jsem po příletu usnula vyčerpáním. Neviděli osamělé večeře ani okamžiky, kdy jsem si přála být doma místo na druhém konci světa.
Po čtyřech letech jsem se rozhodla odejít.
Mnoho lidí nechápalo proč. Mysleli si, že opouštím vysněnou práci. A do jisté míry měli pravdu. Emirates mi dalo zkušenosti, které bych nikde jinde nezískala. Naučila jsem se samostatnosti, disciplíně i schopnosti zvládat krizové situace.
Zároveň mě ale naučilo ještě jednu důležitou věc.
Člověk může procestovat celý svět a přesto se cítit ztracený. Může spát v luxusních hotelech, navštěvovat nejznámější města planety a mít zaměstnání, o kterém ostatní sní. Pokud však nemá stabilní vztahy, pocit domova a lidi, se kterými může sdílet obyčejné chvíle, začne mu něco zásadního chybět.
Když se dnes někdo zeptá, co bylo na práci letušky u Emirates nejtěžší, neodpovím dlouhé lety ani náročné cestující.
Nejtěžší bylo vracet se po všech těch cestách do života, který se mezitím odehrával bez vás. A právě to je stránka této profese, o které se mluví mnohem méně než o exotických destinacích a fotografiích z paluby letadla.
