Noci na Karlštejně. Pět dní a šest nocí v úkrytu. Bassompierrova tajná láska

Kdo četl o polním maršálovi Russwormovi a novoměstské hospodě nebo o maškarádě, která skončila bitkou s biřici na Staroměstském náměstí, už mladého Françoise de Bassompierra zná. Čtyřiadvacetiletý Lotrinčan strávil zimu 1604 v Praze císaře Rudolfa II. a po třiceti letech ji v Bastile popsal jako nejšťastnější období svého života. Rvačky a karty v tom ale nehrály hlavní roli. Hlavní roli hrála žena.

Hned druhý den po příjezdu do Prahy ho Russworm vzal na oběd k „jednomu starému pánovi jménem Vřesovec“. Byl to Jan z Vřesovic, purkrabí na Karlštejně – hradu, „v němž se chová koruna i všechny listiny a výsady“ Českého království. Starý pán měl dva syny a čtyři dcery, a právě kvůli nim se v jeho domě točila celá mužská Praha.

Nejstarší dcera byla provdaná hraběnka z Millesima, druhá byla ženou Karla Koloniče. Nejmladší, panna Sibyla, byla předmětem citů samotného Russworma. A ta třetí, Ester, byla podle Bassompierra „mladá dáma znamenité krásy, osmnáctiletá, půl roku vdova po šlechtici jménem Briczner, za něhož byla rok provdána“.

Po obědě se tančilo. A Bassompierre se, jak sám píše, „začal zamilovávat do paní Ester“. Při odchodu, zatímco ostatní sestry vyprovázely Russworma, jí to stihl říct. Odpověď ho potěšila: ukázala mu, jak jí může psát, a vzkazovala mu, kam chodí, aby tam mohl být také. Aby to nevypadalo nápadně, chodil ji navštěvovat „pod záminkou přátelství“ s jejím mladším bratrem Volfem, se kterým se znal z tažení proti Turkům.

Mimochodem: z téhož oběda odjeli Russworm s Bassompierrem rovnou do nechvalně proslulé hospody na Novém Městě. Ale to je jiný příběh.

Pak přišla nabídka, která rozhodovala o kariéře. Císař Rudolf nabídl Bassompierrovi plukovnický patent na tisíc koní pro další tažení do Uher. Bassompierre přijal. Důvody uvádí dva a se zarážející upřímností: ve Francii byl dlouhý mír, „a také mě k tomu vedla nesmírná láska, kterou jsem choval k paní Ester“. Kdo by nevzal službu u císaře, když ho v Praze drží srdce.

S vyřizováním listin přitom vůbec nespěchal. Byl masopust, kdy se „o úředních věcech mluví málo“, a on byl „bez sebe zamilován“. Jenže Ester mezitím musela s otcem odjet na Karlštejn a slibovaný návrat do Prahy na karneval se nekonal: starý purkrabí onemocněl.

A teď přichází zápletka hodná autora rokokové komedie. V Praze se podle Bassompierra už počítalo podle nového, gregoriánského kalendáře, „na venkově, mezi husity“, ale prý podle starého. Masopust tam tedy skončil o deset dní později. A purkrabí pozval na Karlštejn hosty, aby ho tam dožili.

Ze Prahy vyrazili hned na Popeleční středu, kdy už se v Praze postilo, čtyři páni v kočárech: Russworm, Bassompierre, Kolovrat a Slavata. Bassompierre to shrnuje s úsměvem: „my čtyři milovníci čtyř purkrabího dcer“. Kolovrat odedávna miloval nejstarší hraběnku z Millesima, Slavata se „nedávno zapletl“ s druhou sestrou, vdanou Koloničovou, Russworm s nejmladší Sibylou a Bassompierre s Ester. Mimochodem, ten Slavata mohl být Vilém Slavata, kterého o čtrnáct let později vyhodili z okna Pražského hradu. Jistota to ale není.

Na hradě bylo přes dvacet dam, „mezi nimi některé velmi krásné“, a Bassompierre nepotřebuje nic přikrášlovat: „netřeba se ptát, zda jsme byli vítáni.“ Pak přichází věta, kterou by dnes člověk čekal spíš na zadní straně cestovní brožury:

„Mohu říci, že jsem za celý život nestrávil deset dní příjemněji ani jich lépe nevyužil než těchto: byla to ustavičná slavnost, byli jsme bez přestání u stolu nebo na plese nebo na saních nebo při jiném, ještě lepším zaměstnání.“

Co bylo ono „jiné, ještě lepší zaměstnání“, nechme na fantazii čtenářů.

Jen jedna drobnost: vysvětlivka na Starých textech upozorňuje, že v roce 1604 připadly Velikonoce podle obou kalendářů na stejný den. Masopust tedy na venkově o deset dní déle trvat nemohl. Buď si Bassompierre po třiceti letech něco spletl, nebo prodloužené veselí na Karlštejně mělo jiný důvod než kalendář. Odhadněte sami.

Po návratu do Prahy Ester slíbila, že brzy přijede. Otec se však znovu roznemohl. A tak udělala něco, co se o šlechtičnách té doby v učebnicích nepíše: nechala Bassompierra přijet na Karlštejn v přestrojení.

„… kde jsem byl pět dní a šest nocí ukryt v komnatě vedle její.“

Kdo ho živil, kdo hlídal chodbu a jak se to podařilo utajit před starým purkrabím na hradě plném služebnictva, paměti neříkají. Říkají jen, kdy to skončilo: „Když byly ty dny – a s nimi i mé síly – u konce, vrátil jsem se do Prahy.“ Pro kavalíra té doby to byl skoro sportovní výkon a Bassompierre se tím po třiceti letech v Bastile pořád rád chlubí.

V dubnu měl Bassompierre konečně listiny, peníze na verbování a odjížděl do Francie, aby tam sehnal vojáky. Ve čtvrtek před Květnou nedělí vyjel z Prahy a na noc se zastavil na Karlštejně – oficiálně, aby dal sbohem purkrabímu a jeho rodině, „ve skutečnosti však abych se rozloučil se svou milenkou – v naději, ba tehdy v pevné víře, že se k ní vrátím“.

Druhý den nocoval u přítele Kokořovce na Plzeňsku, kde byla „dost pěkná společnost dam“. Jeho srdce se ale „sotva dotkly, neboť jsem v něm dal příliš místa panně Ester z Vřesovic“.

V té pevné víře vydržel přibližně měsíc. Doma se zamotal do sporu o rodinné panství Saint-Sauveur, jeho bratr zemřel na zranění z obléhání Ostende, a uherské tažení i s plukem nakonec vzdal a vrátil císaři peníze do posledního tolaru. Pokud víme z jeho pamětí, do Čech už se nevrátil.

Už v květnu navštívil v lotrinském Épinalu svou sestřenici, kdysi svou velkou lásku, nyní provdanou hraběnku. Čtyři dny tam stačily na to, aby se „naše staré plameny znovu rozhořely“. V srpnu pak u dvora ve Fontainebleau byl už zamilovaný do slečny d'Entragues – „a byl jsem ještě zamilován do jedné jiné krásné dámy“. Upřímnost mu upřít nelze.

Starý purkrabí Jan z Vřesovic zemřel 26. března 1605 přímo na Karlštejně, necelý rok po Bassompierrově odjezdu. Úřad karlštejnského purkrabího po něm převzal Vilém Slavata – možná týž Slavata, který s Bassompierrem přijel na masopust. Russworm skončil v listopadu 1605 pod katovým mečem na Staroměstské radnici. Esterin bratr Volf tou dobou sloužil jako císařský plukovník v Uhrách.

Zajímavou stopu zanechala nejstarší sestra, Bassompierrova „hraběnka z Millesima“. Byla to podle všeho Magdalena z Vřesovic, manželka císařského důstojníka Štěpána z Caretto-Millesima – a právě do ní byl odedávna zamilovaný Kolovrat. Dva roky po karlštejnském masopustu, 6. února 1606, se jí v Praze narodila dcera Sylvie Kateřina. Ta se roku 1633 provdala za Heřmana Černína z Chudenic, pravděpodobně téhož Černína, kterého v únoru 1604 stáhli biřici z koně na Staroměstském náměstí. Manželé si psali dopisy, které patří k nejněžnějším, jaké se po české barokní šlechtě dochovaly; Heřman svou ženu oslovoval „má nejmilejší Sylvičko“. Magdalena sama, patrně jako nekatolička, musela koncem dvacátých let odejít do exilu v Sasku.

A Ester? O jejím dalším osudu Bassompierre nic nezapsal. Jen její neteř Sylvie Kateřina měla sestru, která dostala jméno Ester Magdalena – zda po tetě, se můžeme jen dohadovat. Ester tak zůstala hlavně v Bassompierrových vzpomínkách: osmnáctiletá vdova, která na Karlštejně, kde se chovala česká koruna, ukryla za stěnou svého francouzského milence.

Celou kapitolu o pražské zimě 1604 – od oběda u Vřesovců přes masopust až po rozloučení na Karlštejně – si můžete přečíst v českém překladu Bassompierrových pamětí na webu Staré texty: Deník mého života I, kapitola IV.