Článek
Mám z toho, že mi mamka chtěla uštědřit pár výchovných proutkem na zadek, trauma? Nemám. Ale příjemné mi to nebylo. Rozhodně jsem se kvůli tomu nepolepšil ani nechoval jinak či lépe. Jen jsem přijal preventivní opatření, díky své intuici jsem totiž vždy vytušil, že přichází trest.
Když se na to podívám zpětně, tak mi to nic nedalo. Kdo uznává přísloví, škoda facky, která padne vedle, je podle mě úplně vedle. Jeden křesťanský psycholog se znemožnil v České televizi, když řekl, že fyzické tresty nejsou až takový problém, že to je jakýsi momentální podnět pro dítě, signál, že jeho chování je nesprávné. Pan psycholog kupodivu dál ordinuje. Připadá mi to, že srovnává mentalitu dítěte s mentalitou psa. O psech je známo, že pokud je nepotrestáte ihned, výchovnou lekci si se svým špatným chováním nespojí.
Pokud jde o fyzické tresty, tak svět od nich ustupuje. Nemyslím si, že tomu však je mnohdy z dobrého důvodu. Fyzické tresty jsou nahrazovány těmi psychickými. A psychické týrání je naroveň tomu fyzickému, často má však ještě hlubší efekt. Obojí tresty mají ale stejný základ. Nespokojenost s něčím jednáním a neschopnost to dát rozumně najevo. Řada rodičů, i když dnes tělesně netrestají, protože to takzvaně sociálně není v kurzu, o to víc trestají své děti psychicky.
Jaké jsou psychické tresty, které odpovídají psychickému týrání? Mlčení. Záměrně nemluvit s dítětem po delší dobu. Slovní urážky. Ponižování. Už jen věty typu, a Češi jsou na ně experti: „Ty jsi ale tak blbej …“ Tohle mě taky minulo, rodiče mě neponižovali, ale ani nechválili. Vyrostl jsem, dá se říct, v neutrálu. Jenomže neutrál neexistuje. Takže takové vyhlazené rodinky, které dávají hlavní důraz na to, aby vypadaly dobře na veřejnosti, jsou ty nejpodezřelejší.
Mám zkušenost s výchovou dětí v Anglii, kde je trestné dítěti zkřivit vlásek. Přijel jsem do domu, kde vychovával dva kluky jako z divokých vajec samotný muž, bývalý voják. Jejich matka je opustila, protože byla závislá na drogách. Jednoho dne odjela s jedním feťákem neznámo kam. Když jsem do jejich domácnosti přišel, zhrozil jsem se. Ten svinčík odpovídal těm různým seriálům, kde jsou lidé postižení chronickou bordelizací všeho. Zkrátka nepořádek všude, kam se podíváte. Tehdy jsem byl mladíček, a spolu s tím otcem jsem v Anglii dělal stěhováka. Byla to zajímavá sociální sonda, stěhovali jsme od zbohatlíků až po bezdomovce s jejich jednou postelí do sociálního bydlení. Za tu dobu, co jsem u nich byl, se vše změnilo. Kluky jsem prostě befelem přiměl k úklidu. Jednoduše jsem jim to vsugeroval, nemusel jsem je k tomu nějak manipulovat ani jim vyhrožovat. Řekl jsem jim, tady je hroznej bordel, musí se to uklidit, a uklidil jsem to spolu s nimi. Od té doby v naší domácnosti nebyl nepořádek. Co se dělo potom, co jsem odjel, nevím.
Má zkušenost z Anglie mluví jasně, jde to bez násilí, fyzického i psychického. Ale musíte na to mít hlavu. Problém je, že na všechny pitomosti a podružnosti jako je sekání trávy na veřejném pozemku, na pojízdný vozík, musíte mít licenci, ale na tak psychicky náročnou práci a hlavně na vztah s dětmi mít nic nemusíte, jen se jednou s někým vyspat. Považuji to za trapný vtip přírody. Mluvil jsem s lidmi z Klokánku, z dětských domovů, a svorně mi potvrdili, že lepší než některá matka či otec je ústav.
Nezačněte prskat, že matka vždy musí být a otec taky, a že je tím dítě do smrti postiženo, když nemá zkušenost s jasnou rolí chlapa a ženy. Tak vám něco řeknu. Když pozoruji řadu lidí, nemám pocit, že mohou nějakou rozumnou chlapskou nebo ženskou roli svým dětem ukázat. Navíc jsou pořád stejní, nudní a otravní. Buďte jako dítě s takovými lidmi 24/7. To už je podnětnější prostředí u některých tet z Klokánku. Chápete to? Nepřeceňujte svou roli matky a otce, kterou jste dostali od přírody zadarmo. Pokud nemáte hlavu na to, regulovat vaše vlastní myšlení a chování, tak to nezkoušejte u dětí. Prostě neskočte přírodě na její blbý vtip a děti nemějte, uděláte tím svět krásnější.
Ze všech těch skupinových výzev, aby se zvedala porodnost, se mi dělá špatně. To fakt myslíte vážně, s těmihle lidmi, s touto společností? S lidmi, kteří na ulici ani neumí pozdravit, aby vychovali někoho rozumného a láskyplného? Nechtějte mě rozesmát. K smíchu to ale není.
Tady není na přetřesu otázka, zda bít děti či ne. To je špatně od začátku. Otázka je, jestli se umíte chovat a umíte někomu něco pěkného v životě či do života předat. Řada dětí je ze svých rodičů na nervy. Ne, že by s nimi museli pořád trávit čas, to u některých rodičů je spíš na škodu, pro takové děti je lepší, když lítají někde venku, ale jde o to, že ti, kteří mají tlak z neschopnosti vztahu s druhými, přesunují toto břímě na své děti. A pak je úplně jedno, jestli to dělají tím, že je fackují nebo je psychicky týrají tím, že s nimi nemluví, mračí se na ně, ano týrat lze i zlými pohledy na druhého. Když vidím to šklebení, nepříjemné ksichty a pohledy úkosem u řady matek na ulici, tak se nedivím, že se jejich dětmi není něco v pořádku.
Pokud jde o tresty, které dětem udělíte, aby se chovaly lépe. Už jen slovo trest je dost bizarní slovo v této souvislosti. Děti přeci nejsou vaši vězni, nebo ano? Tak řekněme ukázání cesty a v některých případech regulace chování. Lze prostě odejmout někomu možnost si hrát na počítači po určitou dobu nebo něco podobného, co vlastně moc dítěti neslouží. Ale nechápu k čemu slouží domácí vězení. Vždyť tím jdete proti zájmům vlastního dítěte. Potřebuje se přeci pořádně vyvětrat. Díky takovému trestu si bude jen připadat jako v ponorce a bude o to nervóznější. Trochu přemýšlejte, která omezení opravdu dětem slouží, a která vymýšlíte jen tak z plezíru kvůli svému egu.
A na závěr, u citlivých, vnímavých dětí, stačí jen naznačit. To však v případě, že mají za rodiče hrubany, nelze těm druhým nijak vysvětlit.
Ještě jsem neskončil, pro vás, kteří dostanete díky tomu, že vás děti něčím překvapí, amok, a chtěli byste je za to v tu chvíli zfackovat, mám super doporučení.
Dejte si facku sami.
