Článek
I když se to veřejně ví, většina jeho čtenářů stále věří, že ten pán byl echt guru. Nebyl.
Myslím dona Juana nebo Carlose Castanedu? To je vlastně jedno, tito dva jedno jsou.
CV Carlose Castanedy
Carlos se narodil v roce 1925 v Peru. V roce 1951 přišel do USA. Původně studoval sochařství v Limě a doufal, že se v USA stane úspěšným umělcem. Vlastně se jím stal. V USA to ale nebylo tak hned, jako hup na krávu a je tele, Carlos se rychle neprosadil, dělal různé manuální práce a zároveň se zapsal na kurz kreativního psaní a filozofie. Během té doby pracoval na svém manuskriptu Učení dona Juana.
Bylo to o Carlosovi, který potkal starého yaquiského indiána dona Juana a snažil se ho přesvědčit, ať mu sdělí tajemství halucinogenní drogy peyotu. Pak popisoval své iluze, které měl po aplikaci drogy. Svou práci psal tak, aby vypadala, jako by ji napsal antropolog. To se ostatně naučil v univerzitních kurzech. Jeho ambice byly stát se autoritou v oblasti psychedelických drog.
Nakonec mu na jedné univerzitě podlehli a publikovali jeho stať jako odbornou. Od té doby měl jeho hoax pečeť antropologické studie. Carlos si očividně dělal z amerických antropologů legraci a dlouho mu to vycházelo. Pak napsal další stať, kterou nadepsal „Separátní realita“, kde popisuje, jak svou novou knihu dal donu Juanovi a ten mu doporučil ji použít jako toaletní papír. Pak ho prý učil další nové triky.
Blafování akademiků pokračovalo. Carlos dostal PhD. z oboru antropologie. V roce 1972 antropolog Paul Riesman recenzoval tři Castanedovy knihy v New York times Book Review a v nich je chválil horem dolem jako reálnou výpověď o světě indiánů. Kupodivu v roli editora byl člověk s českými kořeny Rodger Jellinek, který upřednostnil právě tuto recenzi místo recenze La Barreho, který nazval Carlosovy výplody nesmyslem. Tento editor tyto nesmysly ochránil, a pak už se do vezlo dál.
Psycholog Richard de Mille sice nakonec Castanedu chytil při činu, když jeho knihy rozebral do šroubku, ale těm, kteří chtěli věřit blbostem, to nestačilo. Uvedl například, že během devíti let sbírání rostlin a lovení zvěře s donem Juanem se Carlos nenaučil ani jedno indiánské jméno pro nic, co viděl a zažil. Taky dokázal, že Castaneda opsal řadu svých pasáží, například tu o tom, jak vypadá lidská aura, nikoliv podle výpovědí nějakého reálného indiána, ale podle knih, které studoval na univerzitě. Jeho popis aury odpovídá jogímu Ramacharokovi, kterého doslova cituje, a vkládá jeho slova do úst indiána dona Juana.
Carlosova velká dobrodružství se totiž odehrávala především v knihovně a ne někde v poušti s indiány. Ostatně do jeho knížek se dostal Sokrates a podobné jiné zcela neindiánské postavy.
Situace se ještě komplikuje, protože po smrti Castanedy zmizely jeho nejbližší fanynky včetně Florindy Donner, která napsala knihu v češtině přeloženou jako Bytí ve snění. Kosti jeho adoptivní dcery se našly v poušti, spekuluje se tedy, že ženy spáchaly rituální sebevraždu. Kvůli jeho duchovním blafům.
Co pro vás vyplývá z tohoto hoaxu
Poučení je takové: to, že jste akademik, ještě neznamená, že se vyznáte ve světě. Pokud jsou podle vás drogy řešení, tak potěš koště, ty ostatně Castaneda rozjel a promoval v hnutí hippies. Z mého hlediska to byl bláznivý feťák, který se otíral o posvátné vědomí, na které nikdy nedosáhl. Jak říkal tibetský vůdce Dalajláma, už je mezi lidmi haluzí dost na to, aby se k tomu ještě pletly drogy.
Castanedovy knihy zblbly očividně i české akademiky, jak nasvědčuje článek v iRozhlasu. Nevím, proč se o něm vyjadřují tito „odborníci“ jako o inteligentním géniovi, z mého hlediska jsou Castanedovy knihy jen nekompetentní a na první pohled jasná škvára, která může chytit do pasti jen člověka, který o antropologii a duchovním světě kolem nic neví. Možná je to ze špatného svědomí, protože to byli právě akademici, kteří Castanedu posvětili a uvedli veřejnosti. Vědátoři, máte takový problém s tím uznat, že jste se tehdy sekli, a proto potřebujete Castanedův odkaz šířit dál? Jedná se u vás o klasický psychologický úkaz v případě, že podlehnete nějakému hlupákovi, raději tvrdit, že byl na vás až moc chytrý? Tím se jen blamujete o to víc.
Bohužel mám podezření, že inspirací podobnými nesmysly je napuštěná i takzvaná oficiální scéna v psychiatrii, která na můj vkus až moc mluví o výzkumech podobných psychotropních látek, o kterých tak barvitě psal Carlos Castaneda, místo toho, aby se zabývala tím, proč jejich pomoc potřebuje tolik lidí. Mám vážné podezření a některé indicie by tomu nasvědčovaly, že pan Jellinek (ano ten editor, který zajistil, aby byla zamlčena negativní recenze na Castanedu) byl známým česko-amerického psychiatra Stanislava Grofa, od něhož vítr fouká v oblasti podpory psychotropních látek pro takzvanou léčbu ve státně podporovaných zařízeních za totality provozovaných v Československu. Tento psychotropní odkaz a vlajku převzal i současný NUDZ (Národní ústav duševního zdraví), který si naobjednal haldy preparátů z jižní Ameriky za obrovské finanční podpory státu.
Psychotropní drogy nejsou žádný pěkný sen
Je také dokonce možné, že ono bytí ve snění a sklon vyzdvihovat snový svět jako něco mimořádného a podporování braní psychotropních drog těmi, kteří se v duchovním světě vůbec neorientují, vede pak k takovým bláznivým společenským koncepcím, jako je slavný „americký sen“, o které se opírají dokonce prezidentské kampaně v USA, jak dobře známe od Donalda Trumpa, ale i jiných. Možná, že kdyby se tolik nevyzdvihoval halucinogenní snový svět těch, kteří se nevyznají ani ve vlastní duši, a necpal by se do fungování celé společnosti, jak se dnes děje, kdy mají všichni díky americké masáži pocit, že si musí splnit svůj sen, tak kdyby se to nedělo, možná by nebyla společnost tak v tenzi, lidé tolik psychicky v napětí, věci veřejné víc v pořádku a zase zpět kruhem by se dost možná lidé necítili tak pod psa.
Haluze vyvolané psychotropními látkami jsou podle mého názoru špatný sluha, hloupý rádce a nemožný pán. A pokud nemáte víc fantazie než na to, vzít si nějakou halucinogenní drogu a snít si svůj sen, tak to je mi vás tedy vážně líto, ale necpěte svou chorobnou snovou realitu do reality ostatním tak, jak to dělal Carlos Castaneda a jiní, kteří ho podpořili v oficiálním šíření jeho hoaxů. Reality toho, co jste zač, se tím stejně nezbavíte, jen si vytvoříte problémy navíc, ze kterých už se nevymotáte, a jen s nimi budete chtít zatěžovat ostatní.
Castanedovy knihy jsou totiž lapačem snů na lidi, kteří netuší ani základní obrysy toho, jak vypadá duchovní realita. Indiáni si bohužel taky často pletli realitu se sněním a s halucinacemi, vzhledem k jejich nadužívání halucinogenních drog. Spíš než spoléhat na peyote byste měli spoléhat na čistou hlavu. Ale pokud vám není dáno, tak ani v apatyce nekoupíte. A teď se těším na komentáře typu jak Castaneda byl skutečný čaroděj, že vám převrátil život naruby a podobně. Já nemůžu za to, že kdekomu skočíte na lep.
Autor je religionista, psycholog a také lektor antropologie.
Zdroje:
Dark Legacy of Carlos Castaneda. Marshall Robert.
