Článek
Máte rádi sebekritiku? Že ne? Nevadí, určitě prospěje. Mýtus, který Češi propagují již stovky let, totiž, že jako chudáci trpěli pod jhem Němců, je třeba už jednou provždy zrušit. Jsou to staré pověry a babské báchorky a na nich se rozhodně moderní společnost stavět nedá.
Naopak podobné nenávistné řeči a plačky vedly k zasetí semen sváru mezi českými a německými obyvateli. A tak nikdy nežili pospolu v tom pravém slova smyslu: společenství. Když totiž neustále dráždíte hada bosou nohou, nemůžete se divit, že vás jednou uštkne. Tak ty hrozivé příběhy o českém mučednictví, jakže to němečtí kněží upálili ty české či pasovští drancovali jižní Čechy nebo henleinovci honili diverzantské Čechy, je třeba vnímat v historickém kontextu a dějové návaznosti.
Šumavská hranice s Bavorskem: Němci proti Němcům
Přemysl Otakar II. v roce 1273 připojil Královský hvozd na Šumavě ke svému území a přizval svobodné sedláky, aby se v něm usadili. Byli to převážně Němci a dostali zvláštní výsady. A jaké že to měli povinnosti? Přeci střežit hranici proti jejich krajanům, také Němcům. Moc štěstí jim to nepřineslo, protože pozdější panovníci opakovaně zastavovali šumavské hvozdy šlechtickým rodům a tak museli Králováci, jak se jim říkalo, opakovaně bojovat o svá práva. Česko-bavorské hranice se během staletí opětovně měnily. Tak třeba v roce 1764 a znovu v roce 1862 a samozřejmě za Mnichovské dohody. Tento příběh začíná a končí právě hranicemi. Hranicemi fiktivními, reálnými, hvozdy, které stavíte mezi sebe a ostatní, a pak je zase horko těžko boříte. Ale začněme raději časově od začátku.
Němci: české historické černé svědomí
Český stát, první uskupení českých kmenů, založil Němec Sámo. Pro ty méně chápavé. Sámo byl francký kupec. Frankové byli seskupením germánských kmenů. Němci měli s Českem své zkušenosti dávno před jeho současnými obyvateli. Byli tu totiž mnohem dřív než slovanské kmeny. Češi měli v nedávné historii obrovský problém se sudetskými Němci, a když Hitler přitvrdil ve svém důrazu na německou identitu a nakonec se Třetí říše rozpadla, ihned toho zneužili a vyhnali z Česka několik miliónů lidí, kteří zde bydleli, žili po staletí, a byli oprávněně členy této kultury.
Termín Sudety poprvé užil alexandrijský řecký astronom a zeměpisec Klaudius Ptolemaios. Znamená to: pohoří divokých sviní. V roce 1903 použil dr. Franz Jesser poprvé termín sudetský Němec. Nějak se neujal, ale v roce 1930 se ho chytili henleinovci, kteří tím označovali všechny Němce žijící v tehdejším Československu.
Trocha historického pozadí
Samotný název Čechy, Bohemia zde zůstal po keltském kmenu Bójů, kteří zde působili ve 4. stol. př. n. l. Na přelomu letopočtu tady byli Markomani v Čechách a na Moravě Kvádové, germánské kmeny, a pak sem vpadli Hunové. Germánské kmeny se posunuly do Bavorska. Název Bavorsko je odvozeno právě od „ti, kteří přišli ze země Bójů“.
5. století zaznamenalo germánský kmen Langobardů a Herulů. Pak se sem dostaly slovanské kmeny. Někteří historici tvrdí, že se náhle místní Germáni poslovanštili, ale vzhledem k tomu, že v 7. století se po porážce Avarů stal sjednotitelem slovanských kmenů Sámo, který byl Frank, nejspíš někde z Alsaska, takže Germán, to nezní úplně přesvědčivě. První český státní útvar založil Germán, no co vy na to, čeští vlastenci? Zvlášť vy z dezinformační scény, kteří tak třímáte svatováclavské korouhve?
Francký král Karel Veliký byl v roce 800 n. l. korunován císařem říše římské. V podstatě to byla mnohonárodnostní říše. Náčelníci slovanských kmenů byli Karlovi podřízeni. Vykupovali si u něj mír každoročním poplatkem. To není zas taková nezávislost, jak by ji čeští romantici chtěli vidět.
Jak to s věrozvěsty bylo doopravdy
V roce 845 se v Řezně dalo pokřtít čtrnáct slovanských knížat. Sami moc křesťanství ani tomuto aktu nerozuměli, tak se brzo vrátili k původnímu pohanství. Současně v této době existovala Velkomoravská říše v čele s Mojmírem. Když zemřel, císař Ludvík Němec si v ní dosadil svého koně Rostislava. Ten jej nakonec přechytračil. Tehdy Rostislav vyslal posly k papežovi, aby mu zajistil učitele křesťanství. Papež však odmítl. Pochopil totiž, že se nejedná o upřímné zbožné přání, ale o snahu intrikovat proti Ludvíku Němci.
Frustrovaný Rostislav požádal byzantského císaře o věrozvěsty. Tak se tedy na Moravu dostalo pravoslaví. Nešlo o žádný duchovní zájem či spirituální volbu, ale o prostou politickou machinaci, prosbu z nouze, a podle toho to taky vypadalo. Nechápu tedy, proč se slaví státní svátek věrozvěstů. Je to spíše svátek planého politického gesta. Ale chápu, že potřeba národních mýtů je opravdu obrovská. Bez pohádek by se Česko rozpadlo.
Nakonec Svatopluk vyšachoval Rostislava. Svatopluk pak byl přemožen Ludvíkovým synem. A pak ho zase Svatopluk porazil. A tak pořád dokola.
Češi jako jablko sváru uprostřed Evropy
Latinští duchovní si na svárlivou slovanskou církev uprostřed Evropy stěžovali. Byla totiž příčinou mnohých schizmat, stejně jako později Husovy bláznivé myšlenky o neplatnosti sňatků, které mohly způsobit sociální rozvrat v celé Evropě. Na to, co svým chováním a hlavně zlými řečmi Češi způsobí sobě i okolnímu světu, nehleděli. A dnes to není jiné.
Odnesli to tehdy věrozvěstové Konstantin a Metoděj, kteří jim chtěli pomoci. Konstantin musel v Římě na koberečku mnohé vysvětlovat a u toho zemřel. Metoděje zajali bavorští biskupové a věznili jej tři roky. Stačil však pokřtít v Čechách knížete Bořivoje. V roce 890 se Čechy připojily k Velké Moravě. Bylo tak učiněno aktem Arnulfa Korutanského, který propůjčil velkomoravskému knížeti Svatoplukovi Čechy v léno. A tento slepenec včetně Velkomoravské říše se za pár let, v roce 908 po bojích s Maďary, rozpadl na padrť.
V 10. století se vyprofilovalo české knížectví. V polovině 11. století se více propojila Morava a Čechy. Češi si chtěli zajistit nezávislost, alespoň zdánlivě, a tak podporovali Jindřicha IV., kterému asistovali při několika vojenských výpravách. Jako odměnu dostal Vratislav II. královský titul.
Čeští panovníci si v roce 1114 vyprosili titul říšského číšníka. Což znamenalo, že mohou volit jako jedni z mnoha římského císaře. Bylo to spíše formální postavení a dosti vachrlaté, jinak by nedávalo smysl, aby Frankové dál vysílali svá vojska proti Čechům.
Fridrich II. vydal v roce 1212 v Basileji Bulla Aurea Siciliæ alá Zlatou bulu sicilskou, která zaručovala Přemyslu Otakarovi I. právo na české království. Říše římská zahrnovala řadu vévodství, knížectví a české království. Češi stáli poněkud stranou, žádný sněm říše se nekonal na jejich území.
Říše byla v různých obdobích v úpadku, Ota Veliký, který znovu získal Řím, ji dal přídomek Svatá říše římská. Karel IV. byl jeden z mála výrazných českých panovníků, spíše česko-francouzských dle původu, který upevnil pozici Čech ve světě. V jeho době byly Čechy nejmocnějším královstvím ve střední Evropě. A i tak na něj plivají samotní čeští historici jako je Vlastimil Vondruška pomluvy o tom, že financoval parazity, dělal si z Čech kasičku a podobně. A to si pán říká seriózní historik.
Za Karla V. se pro dřívější říši římskou začal používat oficiální termín: Svatá říše římská národa německého, název se ustanovil za doby jeho narození a to kolem roku 1500. Toto sousloví však existovalo mnohem dříve. Od roku 1526 byly Čechy de facto kolonií rodu Habsburků. V roce 1806 zanikla Svatá říše římská. Habsburkové se stali členy Německého spolku v roce 1815. Do roku 1866 v něm hlavní úlohu hrálo Rakousko až do chvíle, kdy v prusko-rakouské válce prohrálo kalhoty.
Podmínky vzniku nového českého státu
Revoluční hnutí v roce 1848 v Itálii a ve Francii podnítila i Čechy, kteří se začali v Praze na shromážděních v hospodách scházet jako šváby na pivo. Císař jim nakonec slíbil, že jim češtinu zrovnoprávní s němčinou ve školách a na úřadech. Češi však chtěli víc, chtěli austroslavickou federaci. Skoro se opakovala situace jako za Husa, který vyštval vzdělané německé mistry z univerzity. V roce 1882 se rozdělila Pražská univerzita na německou a českou. Stejné postavení získala čeština s němčinou až v roce 1897.
Další příběh už znáte, po oslabení Rakousko-Uherska v první světové válce se Češi odvážili na to, zběhnout z císařské armády, a začali formovat svůj stát v exilu a v rámci domácího odboje, který jen tak tak nezaniknul. Naštěstí pro Čechy zemřel přestárlý císař František Josef I. a nestačil podepsat některé rozsudky smrti. Češi měli z pekla štěstí a podpořeni již zahraničním vlivem demokratického hnutí Francie a USA se odvážili zformovat svůj stát v roce 1918. Zase tedy závan Sáma, starého Franka možná odkudsi z Alsaska.
Bez zahraniční podpory by Češi nebyli schopni založit státní celek, to je zcela jasné. A proč? Protože jsou dějiny Čech a Moravy posety neschopností se vzájemně domluvit a hlavní české politické produkty jsou hašteření a podrazy. Bohužel Čechům chronicky chybí dvě základní vlastnosti, a to je nadhled sama nad sebou a schopnost kulturní adaptace.
Těžba lidí jako historický základ české státnosti
Za doby Přemyslovců i Sáma byla takzvaná česká nezávislost vykoupena tím, že Češi a Moraváci obchodovali na trhu s otroky se svými sousedy, cizími lidmi a vlastními rodinami a prodávali je do otroctví. Sámo se v české kotlině nejpravděpodobněji objevil právě kvůli výhodnému nákupu otroků a napadla jej spásná myšlenka, jak tuto aktivitu vytěžit ještě lépe. Co kdyby se stal šéfem těch bossů, kteří s nimi obchodují? Vyšlo to.
Mojmírovci i Přemyslovci v tom pokračovali a rovnou své státní útvary a jejich ekonomiku na produkci otroků počínaje dětí, kterým bylo 12 let, postavili. Kupovali si je islamisté z Cordoby, kde tehdy vládli muslimští šejkové a byzantští kněží, kteří potřebovali své kastráty na kostelní kůry. A samozřejmě děvčata putovala k islamistům do harémů.
Když se o těchto faktech dnes píše, část Čechů dělá, že to je lež, protože to buď nikdy neslyšeli nebo spíše vždy dělali, že neslyší, druhá část uznale pokyvuje hlavou, že to bylo součástí jejich historie, a zdá se mi, že jsou na ní pomalu hrdí. Oběma dvěma skupinám však uniká to, že jejich reakce na tato fakta o nich vypovídá více než si dovedou představit. Co říci o člověku, který je hrdý na to, že jeho předci prodávali svou rodinu? Odpověď nechám na zvídavém čtenáři.
Zvyk těžit vlastní lidi v Čechách zůstal až dodnes. Dnes jde o jiné způsoby, jak zhodnotit vlastní rodinu či lidi kolem sebe, ale v průběhu české historie se ošklivé podoby tohoto otroctví objevovaly neustále. Za Bílé hory byla obětována intelektuální elita národa za pohodičku těch obyčejných českých lidiček, aby věci zůstaly tak, jak vždy byly, akorát se překabátilo vyznání z protestantského na katolické, aby se tak vykompenzovala česká porucha kulturní adaptace. Za totality zde byli Muklové, muži určení k likvidaci, kteří měli vykoupit cenu spojenectví Čechů a Rusů.
Jaký je vedlejší efekt české participace na společenském zlu? Je to ten mýtus o zlém sousedovi, který malému Čechovi tak ubližuje. Kdo tu ubližuje vlastním lidem, je už nabíledni. Češi se tím jen snaží zakrýt svou vlastní nesnášenlivou a rigidní povahu.
Když v roce 1918 vznikl nový český stát, prezident Masaryk se zaměřil především na fungování podniků, které Češi zkonfiskovali z původní říše a na Sudety se zapomnělo. Není divu, že zde vyrostla velká obří příšera nespokojenosti, kdy příhraniční Němci neměli do čeho píchnout a bouřili se. Nálady přikouřil rostoucí nacismus v Německu. Dál to znáte.
České spolky, které živí xenofobický nacionalismus
Různých nacionálních sdružení, která jsou monitorována českými tajnými službami, je hodně. V několika z nich působí bývalý skinhead Daniel Landa. Je to Spolek na podporu Zlatého špendlíku a Obrozenci. Když se podíváte na oficiální webové stránky těchto sdružení, hned vám do nosu brnkne jejich lačnost po vašich penězích. Můžete si koupit členství a za to získat falešný pocit národní hrdosti na úkor ostatních Čechů, kteří si ho nezaplatili. Tak o to tu jde, aby si Češi ochránili svůj zlatý špendlík, ne o ochranu hranic, národní hrdost, ale zase o peníze. Paradoxem všeho je to, že má pan Landa manželku německé národnosti.
Tito pánové a organizace se živí na vyvolávání umělé nacionální horlivosti a hlavně na podněcování strachu vůči čemukoliv novému a jinému. Tak třeba takzvaná Národní domobrana si hraje na české obránce hranic. Proti komu, to nelze přesně identifikovat. Současný cíl je nyní jasný, Rusko je bratr a Němec spolu s NATO a USA zlý pán. Češi zkrátka různé takové falešné nacionální spolky milují a jejich promotéři jsou štědře financování svou suitou naivních nohsledů.
Němci vs. Češi
Vraťme se k otázce česko-německých vztahů a uměle nastaveným hranicím mezi nimi. Například Židé si dělají nárok na Palestinu již více než dva tisíce let. Němci by podle stejného měřítka mohli činit ještě mnohem větší nároky na Čechy, jak pramení z historického diskurzu. To je jedno možné politické hledisko. Jiné hledisko je psychologické. Vzhledem k tomu, že se Češi neumí mezi sebou domluvit, tak připomínají skupinu nesvéprávných lidí, kteří potřebují vedení někoho, kdo to má v hlavě v pořádku. A do této role se stavěli Němci po celou dobu existence Čech a Moravy.
Ironií je to, že i když mají Češi nakonec demokratické zřízení a svůj vlastní stát, jsou zcela ekonomicky a politicky závislí na Německu. Nemůžou prostě jinak. Na víc nemají, ani kdyby se postavili na hlavu. Česko se často líčí jako německá montovna a bez návaznosti na německou ekonomiku nemá šanci dlouho přežít. Tak jsou vlastně Češi ekonomicky dál jednou z kolonií říše Římské vedené německými vládci.
Často Češi oponují, že mají přece dost chytrých hlav a šikovných ručiček, ale to nevypovídá nic o neschopnosti jejich psychiky přizpůsobit se měnícímu se prostředí a vlivům z jejich okolí a adekvátně na ně reagovat.
Zloba na Němce
Je poměrně pochopitelné, že když jste tisíciletí v podřízeném postavení vůči různým národům, tak se ve vás zformuje jistý komplex méněcennosti, který z Čechů přímo kape všemi póry. Je poznat v obyčejném denním styku, na úřadech, v obchodě a průmyslu, v rodinách, v reakcích na diskuzi na internetu, v politické a diplomatické komunikaci, prostě všude. Projevuje se také pliváním na světová náboženství a kultury jako je islám, se kterým paralelně s tím Češi vedou čilé obchodní styky od svého počátku.
Kdyby byli Češi obklopeni někým jiným než Němci či Rakušáky, ale třeba Francouzi nebo Italy, nejspíš by se snažili očerňovat někoho jiného. Veškeré nenávistné projevy vůči Němcům, které v Čechách byly či jsou, se dají připsat na vrub těmto mentálním konstelacím. Přitom řadu vůdčích postav českého kulturního a politického života tvořili právě Němci. Třeba Brno bylo ještě do druhé světové války ze dvou třetin německé. Základy české kultury a literatury tedy položili rovněž Němci, ať se vám to líbí nebo ne, a tvrdit něco jiného je tmářství.
Není tedy důvodu se vyhraňovat proti Němcům stejně jako jakémukoliv jinému národu tak, jak Češi činí, aby si ulevili svému psychologickému přetlaku. Možná je jim tato česká kotlina až příliš malá a cítí se v ní poněkud stísněně natolik, až to v nich spíná psychózu. Jejich problém. Rozhodně není důvod ji řešit xenofobií. Naopak české mentalitě by prospělo, kdyby podobně jako nějaký zodpovědný duševně problematický pacient přiznala problém a začala se léčit.
Nastoupit léčbu z nenávisti a předsudků a nepřizpůsobivosti a popírání historické reality je v současném globálním světě pro Čechy naprosto nezbytné k jejich kulturnímu přežití.
Až budete příště vyhazovat někoho z Česka kvůli jeho barvě pleti, místu původu, náboženství, bože chraň i kvůli odlišnému názoru od toho vašeho, vzpomeňte si na to, komu tato země patří.
Rozhodně ne xenofobům.
Článek je chráněn kletbou.
Anketa
Zdroje:
Becher. P. Kompendium německé literatury českých zemí. 2022. Academia.
Petr Charvát. Zrod českého státu. 2007. Vyšehrad.
Robert Novotný. Karel IV. Císař římský, král český. 2012. CPress.
Otto Urban. České a slovenské dějiny do roku 1918. 1991. Svoboda.
Pavel Macháček. Cesta Čechů a Němců k dnešku. 2002. Aventinum.
Whaley Joachim. The Holy Roman Empire. 2018. Oxford.
Zdeněk Šmída. Tajemství Šumavské hranice. 2019. Starý most.
