Článek
O závisti se toho napsalo a napovídalo hodně. Všeobecně se má za to, že si lidé ze všeho nejvíc závidí zjevné a materiální věci, jako je bohatství, sláva, kariéra, zevnějšek, vztahy nebo možnosti. Ale nenechte se mýlit. Jsou věci, které si Češi závidí navzájem ze všeho nejvíc a nejpalčivěji, a o to více se o tom snaží nedávat vědět, aby se na to nepřišlo.
Co si tedy Češi závidí nejvíc? Není to ani dovolená souseda v Karibiku, okázalé auto, hezká manželka ani úspěšně vydaná kniha. Nejsou to dokonce ani schopnosti a dovednosti, které si Češi také často závidějí a nevraživě koukají na kdekoho, kdo je v něčem dobrý a schopný, místo toho, aby měli radost, že mají takového schopného a užitečného spoluobčana. Někdo je totiž naučil, že si mají jít soustavně po krku a nakukal jim, že svoje schopnosti mají používat výhradně proti sobě navzájem. O takových dobrodincích ale možná popřemýšlíme někdy jindy.
Češi si navzájem nejvíce závidí to, co jim nejvíc, ba přímo zoufale, chybí. A to je osobnost. Češi nesmírně závidí vlastní osobnost lidem, kteří ji mají. Jak je to možné? Česko sestává totiž z lidí nikoli přátelských, ale spíše řekněme sousedsky kolegiálních. V Česku si žádná velká a hluboká přátelství jen tak nevybudujete. V Česku se jede především na pohodlí, majetek a luxus, a to něco stojí a zabírá to hodně času, takže nakonec většinou Češi zůstávají u vztahových kontaktů s rodinou a prostorově blízkými osobami, tedy u sousedské kolegiality ať už v sousedství, v práci, obecně mezi lidmi, se kterými přijdou do styku během starání se o své majetky, případně členy rodiny, což často mnozí považují za v zásadě totéž a také k tomu tak přistupují.
V Česku nejen, že se obecně lidé věnují především vztahům, které jim tak nějak samy přijdou pod nos, ale hlavně z důvodů společné ochrany svého prostoru se pro jistotu sdružují ve vztahových slepencích, kdy jsou tak nějak kamarádi víceméně všichni se všemi. Češi nemají vyhrocené názory na toho či na onoho a už vůbec ne konzistentní postoje k jednotlivým záležitostem a lidem, když jde o kolegiální konsensus pro dobrou věc, za kterou je zpravidla považován komfort, pohodlí a majetek, dokáží se shodnou s kýmkoli na čemkoli. Třeba s čertem. A ani se za to nestydí.
Když tedy jsou Češi stmeleni a slepeni a nevyjadřují žádné vyhrocené názory a ani se nijak výrazně nevymezují vůči nikomu a ničemu, pokud jim to tedy jako celku není přikázáno a pak to udělají s brbláním, ale poslušně, jako tomu bylo například naposledy v případě příkazu „shora“ nefandit v žádném případě pod pohrůžkou kriminálu Rusku, tak vzhledem k takové míře vnitřní plasticity a propojenosti s ostatními je jasné, že Češi nemají a ani nemohou mít žádnou vlastní osobnost. Žijí totiž ve vztahových slepencích, v zásadě nevýběrových, v jakýchsi osobnostních srůstech s ostatními, v energetickém a emočním eintopfu neboli jednom hrnci, kam se naháže všechno, jako když pejsek a kočička vařili dort, jak nám krásně popsal pan Čapek.
V takovém jednom hrnci se všemi smíchanými se všemi žijí Češi ve slepenci, ve kterém se jakákoli jejich osobitost ztrácí. Ale pozor, k tomu přistupuje moderní trend úzké propojenosti bez osobitosti, který přinesly moderní technologie a sociální sítě, a s původní Českou povahou se tento trend ještě násobí. Osobitost ztratili a ztrácí lidé po celém světě právě vlivem nepřirozeně blízkého a častého a zároveň fragmentovaného kontaktu s ostatními, a Češi s tendencí ke svým skupinovým slepencům svou osobnost ztrácejí dvakrát, pokud tedy k ní vůbec kdy měli nějaký sklon.
Osobnost se musí pěstovat a musí mít prostor. Proto pro to, mít osobnost, je nezbytné omezování kontaktu s ostatními právě v době, kdy je tak snadno dostupný. A Češi nesmírně závidí lidem osobnost, pokud ji mají, protože sami nejsou sto a neumí a ani nechtějí se vymanit ze svých slepenců a nalepenců, natož aby se vymezili vůči konkrétním lidem, a riskovali tak konflikt ve svém jinak idylickém a pohodlném okolí! To se raději vzdají vlastní osobnosti a budou ji skrytě závidět jiným, potutelně je za ni trestat, u toho se ji snažit jako by nic napodobovat a nejlépe si za to ještě nechat platit.
Ale k zániku osobnosti jako takové přistupuje ještě další, třetí trend, a tím je emancipace. Muži objektivně vzato měli tendenci k osobitosti a vymezování se vůči ostatním, zatímco ženy mají daleko větší sklon lepit se jedna na druhou, sdílet své postoje a vytvářet a vyžadovat vztahové slepence. Při jejich vstupu do řídících pozic ve světě se tento trend lavinovitě přenáší do celé společnosti a mít vlastní osobnost se ze záležitosti zajímavé a žádané stalo cosi v podstatě prakticky zakázaného, čemu není dáván žádný prostor a není podporována, naopak, je vyžadována povinnost sdílet své postoje s ostatními, diskutovat o svých nápadech a názorech a demonstrovat své bytí pouze slovně, středně tichým až tichým hlasovým rejstříkem, nejlépe v sedě a s nohou přes nohu. Cokoli jiného už je považováno za agresivní útok a v zásadě se beztrestně netoleruje.
Mít osobnost je v dnešní době věc vrcholně záviděníhodná a záviděná, ale v rámci úzkoprsých a bláznivě sešněrovaných interních pravidel společnosti dosažitelná jen a pouze pro ty nejvynalézavější. A nepleťme si osobnost s tím, co se prezentuje jako známá osoba v bulváru a celebritních médiích, třeba taková Kate z Londýna má sice prý boží nové šaty a třeskutě nádherně se šklebícího spratka, jinak je to ale co do osobnosti jen obyčejná pipka, neobyčejně silně slepená do slepence se zbytkem kabaretních ochotníků hrajících si asi z nostalgie na středověk. Myslím, že i ten pravěk by zvládli raz dva, když by na to přišlo a někdo za to platil a hlavně by jim to zvýšilo faktor oblíbenosti. Pro ten by se klidně utloukli navzájem. Pro ten jsou připraveni každého, kdo se projeví jako osobnost, praštit kyjem po hlavě a systematicky podvratně poškozovat. Proto jsou také Britové tak otrávení a všichni muži s potenciálem osobnosti tam vypadají jako kyselé staré tety. Jejich „oblíbená“ rodinka tam totiž svou oblíbenost sveřepě pěstuje na úkor osobností tak, až si celou svou zemi zničila. Opusťme ale již tuto nechutnou po oblíbenosti se upoceně pachtící rodinku, která je vše možné, jen ne rodina osobností, a její Británii, která je vše možné, jen dávno už ne skvělá. A proto ji Češi milují, protože je nedráždí žádnou skutečnou osobností ani jejím odrazem.
My se soustřeďme na to, neprojevit žádnou vlastní osobnost, abychom někoho neurazili a někdo nám to nezačal šíleně závidět. Stačí, že takový Vláďa Putin nemá mobil ani e-mail, a už mu vznikl takový osobnostní prostor, že mu celý osobnostně zakomplexovaný Západ nemůže přijít na jméno. Taky by totiž chtěl nemít mobil a e-mail a občas se vůči někomu vymezit, ale už na to prostě nemá, fáze domestikační degenerace a emancipativní průměrizace zašla tak daleko, že z toho není cesta ven jinak, než si přiznat podstatu problému. A na to zase nemá nikdo chytrý jen tak koule, tak holt budu sám. Mně nedělá problém od ostatních se vymezit. A vy mi nezáviďte osobnost a radši se běžte zalepit a slepit a mějte názory jako všichni ostatní, tak se to prý má dělat a tak je to správně a tak si na sebe nepoštvete žádnou vzteklou fúrii a budete mít smrádek, ale teploučko. Ale pozor, abyste se v tom smrádku nezadusili, to by se vám totiž také brzy mohlo přihodit. Atmosféra den ze dne totiž víc a víc houstne.
