Článek
Quo vadis, české zdravotnictví?
Víte, bylo tu to nádherné. Zvlášť pro všechny marody. Všichni čeští marodi milovali české zdravotnictví. Mohli si vyprávět se svým praktikem hodiny a hodiny, zatímco ostatní strávili v ordinaci čekáním své mládí. Víte, jak je to ve Švédsku? Podle výzkumu praktičtí doktoři ve Švédsku přeruší své pacienty hned 22 sekund po tom, co začnou mluvit o svých obtížích. A když tak neučiní, pacienti mluví stejně jen minutu a půl. Max. Srovnejte si to s českým průměrem, pokud takový byl zjištěn. Tipuji, že to dříve bylo desítky minut, dnes už to není jako na posvícení, ale stejně za Švédy hluboce zaostáváme.
Ano, české zdravotnictví se dnes zdá být na draka. Ale proč? Není to náhodou proto, že ho někdo přetížil? Že hypochondrie v tomhle národě byla pěstovaná, hluboce zažitá a vlastně podporovaná? Zbytečná vyšetření, plané návštěvy u doktorů? A k tomu všemu ještě doslova zvnitřnělý pocit nároku na čas doktorů zdarma a zdravotní pozornost pokud možno ihned?
Jednou jsem v Británii za svých mladických časů onemocněl chřipkou, nebo to snad bylo něco horšího? Nevím, ale můj obchodní partner mi kladl na srdce, ať jdu do nemocnice. Nešel jsem. Bál jsem se, že se to ještě zhorší. Podle toho, jak jsem slyšel, že se čeká i několik hodin na ošetření včetně na pohotovosti, tak jsem byl hned vyléčený. Jasně, trvalo mi to několik dní zmítajícího se v horečkách, ale dal jsem to. Místo toho, abych ještě v nemocnici dostal navíc kdoví co.
A to je zajímavé, podle statistik uvedených v knize Medical Nemesis, se dokonce jedná o samostatnou diagnózu nebo novotvar. O iatrogenesis - nemoc způsobenou doktory. Podle jedněch sociologů medicína v USA způsobila od roku 1900 3,5% pokles v úmrtnosti amerických občanů. Zatímco vedlejší následky předepisovaných léků, chyby v diagnóze a zbytečné operace činí ročně čtvrt miliónu obětí v Americe, což je asi 11% z celkového počtu úmrtí. Činí to víc než oběti automobilových nehod. A to se bavíme o těch případech, které jsou statisticky zaznamenány.
Ale zpět k českému zdravotnictví. Zdá se mi, že lékaři v Česku taky nějak onemocněli. Po desítkách let kontaktu s rozmazlenými pacienty, kterým museli přinést modré z nebe, jinak by bylo zle, se stali z rozvážných odvážných lidí těmi, kteří všude vidí bubáky a nemoci na každém kroku. Vůbec jim to nevyčítám, ale raději k nim moc nechodím. Protože, když mě vítají u dveří, někteří z nich už pro mě mají připravenou nějakou tu hrozbičku nemocí. Místo toho, aby mě brali jako zdravého a ne jako pacienta, už už vyhrožují, když tohle vyšetření neuděláme, možná máte tohle a tohle.
A přeci, jejich vyšetření mohou někdy vést k fiktivní diagnóze. Zdravotní statistiky totiž říkají, že 21% těch, kteří byli praktikem diagnostikováni jako ti s lehčí hypertenzí, neměli vůbec žádnou. Asi se jim po cestě k praktikovi prostě zvedl tlak. To je však ještě malý problém. Jeden z deseti mamografů má falešnou pozitivitu. Bohužel může vést k nevhodné biopsii a vážným psychologickým následkům. Ono být přesvědčen, že máte rakovinu, dokáže s imunitním systémem pěkně zacvičit. To jsou statistiky ze zahraničí, ale přeci Západ je náš vzor a partner, tak to asi bude v Česku brzy podobné, nebo už to tady takto je? České zdravotní statistiky jsem v tomto směru nenašel, pouze letmou zprávu o falešné pozitivitě mamografu se zdrojem z Anglie, ale můžete ty ryze české doplnit pod článkem.
A perlička na konec. Když jsem napsal článek o ADHD, slétli se na mě pacienti či jejich příbuzní jako sršni. Jediné, čeho byli tito hateři schopni, bylo útočit na mou kvalifikaci coby psychologa, ale podtextově jim šlo o něco úplně jiného. Cítil jsem v tom něco zlověstnějšího. Oni by o své diagnózy nechtěli za žádnou cenu přijít. Pacienti si často k doktorům se svou diagnózou rovnou sami přijdou a žádají pouze o razítko a ještě větší nepořádek v tom celém dělá nemalá skupinka těch, kteří chtějí upravovat své diagnózy ze zištných důvodů kvůli invalidním důchodům. Místo, aby se tu systémově řešila zdravější populace, lékaři hrají hru na nemoc, v které jim pak pacient zdatně sekunduje a dokonce od nich často diagnózu nemoci a prášky čeká.
Není divu, že české zdravotnictví je známo dobrou urgentní péči, ale žalostným programem prevence nemocí. Zubní kartáčky jednou za rok zdarma či plavecký bazén, který poskytují zdravotní pojišťovny v rámci preventivních programů, tuhle populaci marodů nevyléčí.
Tak já nevím, pokud by český zdravotní systém zkolaboval úplně, nebylo by to něčím zdravé?
Zdroje:
Thomas Pasko and B. Seidman, eds., Physician Characteristics and Distribution in the United States: 2000–2001 Edition (Chicago: American Medical Association, 2003).
Steven Goodman, „Editorial: The mammography dilemma: A crisis for evidence-based medicine?“ Annals of Internal Medicine 137 (2002): 364.
R. Etzioni, et. al., „Over-diagnosis due to prostate specific antigen screening,“ Journal of the National Cancer Institute 94 (2002): 981–990.
Caryn Lerman, et. al., „Psychological and behavioral implications of abnormal mammograms,“ Annals of Internal Medicine 114 (1991): 657–661.
Christine Lane, „The annual physical examination: needless ritual or necessary routine?“ Editorial in Annals of Internal Medicine 136 (2002): p. 702.
