Článek
Důchodce zemřel poté, co se omylem podíval ve frontě zaplněné agresivními lidmi na stav svého účtu. Jmenoval se Josef. V hale supermarketu bylo dusno, lidé se na sebe tlačili, Josef si chtěl pro sebe a svou manželku dopřát své oblíbené vepřové koleno k sobotní svačině a snažil se protlačit ke kase mezi hysterickými spoluobčany, kteří se u regálu sápali na jedinou značku zlevněného piva desítky. Také si chtěl dát desítku ve slevě, ale protože už na tom nebyl úplně fyzicky nejlépe, musel brzy tento krutý boj po několika utržených modřinách, boulích a drobných tržných ranách vzdát. Josef si koupil jinou značku, drahou a navíc dvanáctku. To mu na náladě nepřidalo.
A nejen to. Josef totiž nedávno přišel o dům. Naletěl jednomu hodnému pánovi, který vlastně vůbec hodný nebyl, jenom se tak tvářil, že mu pouze podepisuje dočasné převzetí domu za účelem splacení půjčky, kterou si Josef každoročně dopřával, aby mohl vzít manželku na trochu obyčejného koupání do Karibiku. No a nějak se to nepodařilo splatit a ti vymahači už několikrát klepali na dveře. A tento hodný pán mu chtěl jen pomoci, ale najednou se stalo, že přišli jiní vymahači a vystěhovali milého Josefa i s manželkou do obecního bytu.
Pravda, Josef teď nemá tolik starostí s bydlením, nemusí sekat zahradu, nemusí dělat drobné opravy kolem domu a nemusí dokonce ani utírat tolik prachu, do čehož ho jeho manželka soustavně nutila. Josef měl ale od té doby velký stres. Musel totiž neustále v sobě potlačovat takový divný pocit, že je vlastně hrozně rád, že o dům přišel a má jenom byt, ve kterém má daleko víc klidu, a že už nemusí brát manželku do Karibiku a navíc nemusí pořád šaškovat kolem domu se sekačkou, aby ho Mařena, to byla jeho žena, soustavně nepeskovala. Ne, Josef byl opravdu rád, že o dům přišel, a to ho moc trápilo. A ještě víc ho trápilo, jak ho vlastně těší, že Mařena má teď takový problém vymyslet, čím by ho zaměstnávala. Byl z toho opravdu mravně svraštělý a utrápený. Nikdy si byl nemyslel, že je on sám taková líná a zlomyslná mrcha, ale bylo to tak. A to nepřidávalo Josefovi příliš na zdraví. Chtěl se alespoň Mařeně revanšovat tím vepřovým kolenem a smýt ze sebe kousek viny za to, že je takový nepřející bastard.
Srdce Josefa, nepříliš trénované a obalené vepřovým tukem s pivní pěnou, bylo tedy ten den nezvykle změklé a vláčné. Až příliš. Dokonce nedokázal ani vyhrát bitvu o zlevněné pivo. Bylo to vážně k uzoufání. A jak nám řekl očitý svědek, u kasy, značně znervózněn svou současnou situací, udělal Josef obrovskou chybu. Stalo se totiž, že jakýsi jiný důchodce, mimochodem jmenoval se Jindřich a také přišel o dům, toho ale zase trápilo, že mu chybí ta sekačka a že ho jeho Jiřina peskuje za to, že špatně luxuje koberec jejich bytu, který dostali od svého syna rentiéra, tak tento Jindřich se také v bitvě o pivo nedostal ke svému cíli a co víc, dokonce nestihl ani koupit vepřové koleno ke svačině, protože to poslední mu před nosem sebral Josef (!), tak tento Jindřich, který se dostal snad ještě do větší prekérní situace než Josef, byl na Josefa značně rozezlen, protože na něj kvůli Josefovi nevyzbylo vepřové koleno v akci a musel si koupit žebírka v marinádě, značně mastná jak tukem, tak cenou. Ale nemohl jinak, protože kdyby přišel s prázdnou, to by mu Jiřina dala!
A protože byl Jindřich na Josefa značně rozezlen, udělal cosi příšerného a neodpustitelného. Zle se na Josefa podíval, jemně šťouchl svým vozíkem do jeho vozíku a zasyčel, aby to slyšel jen Josef: „Jeď, dědku nenažranej, a nezdržuj!“
A to bylo naprosto strašné. Josef nikdy nic podobně nestoudného a hrubého nezažil. Udělaly se mu temné mžitku před očima, v mozku začal řvát alert neboli poplach a začal pomalu ztrácet rovnováhu. „Já že jsem nenažranej, já?!“ říkal si v duchu Josef. „Já, který celej život dřel jako vrátný, já, který dal poslední peníze za dovolenou v Karibiku pro svojí Máňu, já, který si vydělal na barák a teď jsem rád, že nemusím nic řešit v obecním bytě? Já že jsem nenažranej?“ A jak to tak Josef obvykle dělal, udělal to, čím se vždycky instinktivně uklidňoval, když byl nervózní nebo rozezlený. V takové situaci si vždycky Josef vzal svůj obyčejný dotykový telefon, se kterým naštěstí uměl zacházet díky kurzům místního domova důchodců dotovaným z evropských fondů v rámci programů celoživotního vzdělávání, a podíval se na svém dotykovém telefonu na stav svého účtu a účtu spoření, jestli je vše, jak má být, a svět je aspoň v jeho bance ještě v pořádku.
Obvykle na účtě našel svojí uklidňující pěti nebo výjimečně šestimístnou částku. Ale ten den se stalo něco strašného. Jakási přihlouplá účetní, jmenovala se Zuzana a pracovala kdesi v úplně jiném městě pro jakousi firmu, která nemá s Josefem nic společného než to, že její dodavatel měl skoro stejné číslo účtu jako Josef, se právě v té jedné jediné číslici účtu spletla a odeslala to ráno na Josefův účet dvacet pět milionů. Omylem. Josef, ve vyhrocené situaci, v mrákotách po prohraném boji o levné pivo, plný šrámů a boulí, navíc napaden agresivním Jindřichem, zavalený vinou za radost z toho, že přišel o dům a má jen obecní byt, v této naprosto mezní situaci se Josef podíval na svou největší jistotu, na svůj svatý grál, na místo, kde má a musí a mělo být vše ještě v pořádku, na svůj bankovní účet, a tam… kvůli nějaké hloupé Zuzaně… uviděl místo pětimístné částky pětadvacet milionů. A zemřel.
A ty, milý čtenáři, odpověz v anketě na otázku, jestli si myslíš, že je tento příběh pravdivý, nebo smyšlený.
